První knižní publikace, která obsahuje stručné dějiny Maďarů v českých zemích a sociologická data pořízená na objednávku Svazu Maďarů žijících v českých zemích (Sadílek-Csémy, 1993), je v této oblasti průkopnická už samotným nastolením tématu: jednak je v ní prvně upřena pozornost na maďarskou menšinu v českých zemích odděleně od menšiny maďarské na Slovensku, jednak jsou v ní poprvé publikována i taková sociologická data, která dříve byla více či méně tabuizována (náboženská orientace, přesídlování Maďarů do českých zemí po 2. světové válce apod.). O stavu mateřského jazyka maďarské národnosti (z hlediska maďarské jazykové normy) podává první ucelenější obraz studie maďarské lingvistky Vilmy Eőryové (Eőry, 2000). Další významnou publikací z posledních let je sborník prací o jazykových minoritách ve střední a východní Evropě (Paulston – Peckham, 1998), v níž čeští autoři Nekvapil – Neustupný v duchu editory daného jednotného schématu popisují situaci jazykových minorit v Česku, tedy i situaci zdejší maďarské menšiny.

Všechny jmenované práce stály i u zrodu této studie: první byla inspirací nejen daty, ale především metodikou dotazování na etnickou identitu maďarských účastníků výzkumu. Druhá studie, jež vznikala paralelně i v určité korelaci s mou prací (viz níže), byla pro mne podnětná především zjištěními o stavu maďarštiny v ČR. Konečně třetím zdrojem inspirace mi byly závěry Ch. B. Paulstonové, shrnuté v úvodu citovaného sborníku.

Má práce vychází z předpokladu, že etnicita není jednou provždy danou kategorií, nýbrž kategorií dynamickou, kterou příslušníci etnické komunity trvale utvářejí, resp. přetvářejí v interakci s každodenní realitou v nejširším slova smyslu. Tento přístup není zpochybněním standardních kategorií, které bývají v souvislosti s etnicitou uváděny jako distinktivní znaky (jazyk, rodina, původ apod.); uznává etnicitu jako kategorii už proto, že se k ní lidé hlásí jako k formě kolektivní identity. Klade si však základní otázku: co v dané chvíli představuje pro představitele maďarské menšiny žijící v Česku onu etnickou identitu, kterou z valné části společně sdílejí (pokud ovšem něco takového skutečně sdílejí).

K získání dat byly použity magnetofonové nahrávky, na kterých respondenti komunikují s tazateli, zpravidla formou odpovědí na připravené otázky. Pro větší objektivitu údajů by nepochybně byly vhodnější nahrávky nemoderované každodenní komunikace, to se však ukázalo jako neschůdné i s ohledem na etické souvislosti nakládání s osobními daty. Nahrávky byly pořízeny s vědomím respondentů, naše otázky však nebyly pokládány samostatně, ale byly součástí již zmíněného výzkumu V. Eőryové, orientovaného na výzkum mateřského jazyka maďarské menšiny v Česku, který nejen objektivně zjišťoval jazykové odchylky od maďarské jazykové normy, ale dílčím uplatněním biografické metody získával i ze sociolingvistického hlediska relevantní data. Obzvlášť cenné jsou pak údaje získané v situaci, kdy tazatel nemusel téma interview určovat s pomocí pečlivě volených otázek, nýbrž respondent sám tematizoval pro nás relevantní problém.

1. jde o menšinu autochtonní – na rozdíl od zkoumané maďarské menšiny v Česku;
2. jde (opět na rozdíl od maďarské minority v ČR) – o menšinou početnou, žijící na víceméně kompaktním maďarském etnickém území;
3. je to minorita, o které se v politickém diskursu hovoří (na rozdíl od jejího českého protějšku) jako o minoritě ne příliš integrované;
4. drtivá většina¹ maďarského etnika v ČR pochází právě ze Slovenska a převážná většina se na území Česka ocitla v rámci dobrovolné migrace uvnitř bývalého Československa.

1. zhodnotit úlohu mateřského jazyka coby distinktivního znaku při utváření etnické identity Maďarů v Česku i s ohledem na prestiž maďarského jazyka,
2. zhodnotit význam pozitivních pobídek ze strany většinového národa pro integraci maďarské menšiny;

2. na základě interview analyzovat:

3. především způsob utváření obrazu většinového národa a rovněž sebeobrazu (self-image) maďarské menšiny včetně porovnání dvou image českých a slovenských Maďarů,
4. etnické stereotypy u představitelů maďarské etnické komunity;

Respondentům bylo položeno obligatorně osm otázek, jež byly v případě potřeby na místě doplněny o další dílčí otázky. Interview probíhala v maďarštině a z nahrávek byly pořízeny transkripce. Rozhovory vedli a transkripce zhotovili posluchači oboru maďarštiny, popř. maďarská lingvistka Vilma Eőryová. Tazatelé byli instruováni, aby pokud možno zasahovali do interview co nejméně a nechali promlouvat především respondenty. Otázky byly koncipovány tak, že vyžadovaly určitou analytickou schopnost respondentů, a počítalo se s tím, že právě proto mohou být (jak se i často stalo) odmítnuty. Měly za cíl především tematizovat problematiku etnické identity, aniž přímo nabízely distinktivní rysy, jak tomu bylo v předem daných možnostech volby v sociologickém výzkumu z roku 1992, kde si respondenti mohli vybrat ze šestice odpovědí k problematice ”vztahu k vlastní národnosti”². Nyní byly koncipovány tak, aby se respondenti k problematice etnické identity sami vyjadřovali, aby o ní hovořili.

Maďarská menšina v Česku je neautochtonní etnická menšina. Na rozdíl od jiných neautochtonních maďarských menšin v jiných částech světa (především v západní Evropě a v zámoří) se Maďaři v Česku ocitli nikoli z důvodu emigrace, nýbrž většinou v důsledku migrace ze Slovenska do Čech, tedy přesunem uvnitř jednoho státu, do kterého se předtím dostali nedobrovolně, na základě versailleské smlouvy. Maďaři se poměrně záhy po vzniku Československa objevili i v českých zemích a především v Praze. Lákalo či nutilo je sem nejen to, že šlo o centrum politického a duchovního života, ale vedly je i důvody existenční, pracovní či rodinné. Zatímco statistika ze sčítání lidu v roce 1921 uvádí počet Maďarů v Česku 7049 osob, v roce 1930 tento počet vzrostl již na 11 427³.

Po druhé světové válce měl být problém maďarské menšiny vyřešen spolu s problémem německým, a to obdobnými způsoby. Tento záměr však neschválila ani postupimská (1945), ani pařížská (1946) konference. Tzv. vnitřním transferem se přesto v letech 1945 a 1946 podařilo přesídlit do pohraničí (do vysídlených sudetoněmeckých oblastí) asi 44 129 Maďarů⁴.

K významnějšímu nárůstu počtu Maďarů v Čechách dochází především v letech 1961-1970 (z 15 152 na 18 472). Na základě údajů ze sociologického průzkumu v roce 1992 je možné konstatovat, že k této i pozdější poválečné migraci ”docházelo v tomto období zejména z důvodů lepších pracovních příležitostí v českých zemích" (Sadílek – Csémy, 69). Novější statistiky vykazují 19 676 Maďarů v r. 1980, poslední pak 19 932 v r. 1991. Etničtí Maďaři do roku 1990, tj. do doby vzniku Svazu Maďarů žijících v Českých zemích, organizováni nebyli, působil zde pouze víceméně polooficiální Studentský kruh Endre Adyho, který rozvíjel spolkový život mezi vysokoškolskou mládeží.

5. Charakteristika respondentů

Při výběru jsme se drželi některých standardních sociologických kritérií (věk; oblasti ČR a SR s nejpočetnějším zastoupením etnických Maďarů; vzdělání; vyznání; pohlaví; původ respondentů ze smíšeného manželství; život respondentů ve smíšeném manželství; rodiště respondentů; důvod přestěhování; čas přestěhování; státněsprávní členění České i Slovenské republiky).

Dotazovaní byli ze všech oblastí České republiky: z Prahy, ze severních, západních, jižních i východních Čech, ze severní i jižní Moravy. Do Česka se dostali v různé době a z různých důvodů; dva z nich v důsledku poválečného přesídlování. Mezi slovenskými respondenty byli zastoupeni Maďaři z východního, středního i západního Slovenska. Podle rodiště jsou mezi nimi tací, kteří pocházejí z území dnešního Slovenska (5 z 8 respondentů), i druzí, kteří se narodili na území Maďarska.

1. Respondent A:

nejstarší z dotazovaných; vzdělání má základní, získal je v maďarských školách; vyznání (spolu s dalšími respondenty) uvádí, ale z hlediska vazby k mateřskému jazyku se to ukazuje jako irelevantní; partner je Slovák z Maďarska, kde žili společně až do konce války; po válce přesídleni na základě výzvy k poválečnému přestěhování na Slovensko; k tomuto kroku se rozhodl partner se slovenskou etnickou identitou; na Slovensku však pro ně nebylo místo, a tak i s dítětem – respondentem B – pokračovali do českých zemí (další potomek, respondent C, už se narodil v Čechách); v poválečných letech se respondent A snaží někde zakotvit, ”nikde však nenachází Maďarsko” – jak uvádí; celá rodina se několikrát stěhuje na Slovensko a zpět; v době přestěhování vládne jen maďarštinou; prestiž maďarštiny v současnosti je nízká: nemá přátele, s kterými by mluvil maďarsky, ale ani česky; podle vlastního vyznání ovládá maďarštinu na stejné úrovni jako Maďaři v Maďarsku, objektivně posuzováno: na jeho maďarštině je v malé míře patrná lexikální interference (o některých sám ví); maďarštinu používá jen doma; občas čte maďarský i český tisk; maďarský rozhlas poslouchá denně, TV sleduje jen českou; má staré maďarské gramofonové desky, které tu a tam poslouchá; znalost češtiny: dobrá (naučil se od vlastních vnoučat).

2. Respondent B:

narodil se v Maďarsku; vzdělání: základní, pak odborné učiliště (většinou české, částečně i slovenské školy); používání maďarštiny: doma s rodiči (s respondentem A); přátele má jen česky mluvící; znalost maďarštiny: jako dítě mluvil jen maďarsky, nyní, podle vlastního vyjádření (i objektivně): hovoří špatně (navštěvoval kurs maďarštiny); maďarské časopisy příliš nečte, rozumí jen něco, čte český tisk i české knihy; maďarský pravopis neovládá; maďarský rozhlas by mohl poslouchat, ale neposlouchá; TV – jen českou, ale v Maďarsku viděl i maďarskou; znalost češtiny: dobrá, podle jeho názoru ”nejhůř česky mluví lidé, kteří přijeli do Čech po válce”.

3. Respondent C:

narodil se v Čechách; vzdělání: základní a odborné učiliště; mezi kamarády má více Čechů; jako dítě mluvil jen maďarsky, od sourozenců se naučil česky; když nastupoval do školy, česky již hovořil; maďarsky mluvili výhradně doma; podle vlastního názoru (i objektivně): ovládá maďarštinu dost dobře, studuje ji i v kursech; zúčastnil se letní univerzity v Maďarsku; má možnost používat maďarštinu ve Svazu Maďarů; udává, že jeho bratr ”když začal chodit do školy, propadal, protože uměl jen maďarsky”; maďarsky čte jen časopisy nebo jednou měsíčně noviny; píše občas pohledy; maďarský rozhlas poslouchá pravidelně, maďarskou TV nesleduje, jen na Slovensku, ale chystá se koupit si parabolu pro příjem maďarských stanic; má staré desky a magnetofonové nahrávky; chodí v průměru dvakrát do roka na maďarské pořady Svazu Maďarů a občas zajde do Maďarského klubu; česky se naučil od dětí a sourozenců, později ve škole; česky pravidelně čte časopisy i knihy; česky píše i dopisy a pohlednice; pravidelně sleduje českou TV; češtinu ovládá ”normálně”. 

4. Respondent D:

pochází ze Slovenska; partner je ze smíšeného maďarsko–českého manželství; poznali se na studiích v Maďarsku; vzdělání: základní a střední: maďarské, absolvoval na Slovensku; jeden rok střední školy ve slovenském gymnáziu (povinný přípravný kurs před studiem na zahraniční univerzitě); univerzitní: maďarské v Maďarsku; u respondenta je vysoká prestiž maďarštiny: v rodině, s přáteli, v dětství i na vysoké škole se pohyboval v maďarském prostředí; znalost maďarštiny: subjektivně i objektivně velmi dobrá; časté styky s maďarskými přáteli na Slovensku i v Maďarsku; čte pravidelně časopisy i noviny, a to česky i maďarsky, knihy – občas; maďarský rozhlas poslouchá denně (zprávy, mše, politické programy, kulturní pořady); jeho děti mluví ve škole česky – ”mají lepší znalosti i slovní zásobu”, ale doma maďarsky; maďarštinu používá v Maďarském klubu, ale přátelí se spíš s Čechy; znalost češtiny: velmi dobrá (vyučuje na české škole); aktivista ve Svazu Maďarů; píše články do maďarského tisku; dívá se na českou televizi, na maďarskou ”zatím ne”. Poslouchá maďarskou vážnou i lidovou hudbu, dětem čte maďarské pohádky; pravidelně chodí na maďarské pořady Svazu Maďarů.

5. Respondent E:

pochází ze Slovenska; vzdělání: vysokoškolské; absolvoval nejprve tři roky maďarské základní školy, poté zbylé roky základní školy i středoškolské studium slovenské (”po válce byly zrušeny maďarské školy, jiná možnost nebyla”), vysoká škola česká; slovensky se naučil od dětí; kamarády má jen české; až do založení Svazu Maďarů s nikým nemluvil maďarsky; pravidelně navštěvuje Maďarský klub; maďarsky mluví dobře; čte maďarskou poezii, prózu, maďarskou četbu střídá s českou; občas maďarské noviny, české noviny čte pravidelně; příležitostně poslouchá maďarský rozhlas a někdy sleduje maďarskou TV v klubu; na českou televizi se dívá pravidelně; vlastní audiokazety s maďarskou vážnou i lidovou hudbou; pravidelně navštěvuje akce Svazu Maďarů; znalost češtiny: ”dokonalá”; písemný projev: jen dopisy.

6. Respondent F:

narodil se v Maďarsku; rodiče po válce přesídlili na Slovensko; vzdělání: vysokoškolské; základní škola: maďarsky a pak slovensky; měšťanka – česká, vysoká škola – česká; s kamarády mluví jen česky, maďarštinu používá v Maďarském klubu; navštěvuje maďarské bohoslužby; znalost maďarštiny – subjektivně: dosti dobře, objektivně: silná lexikální i strukturální interference, bohemismy na úrovni morfologické i syntaktické; manželství: smíšené, děti maďarsky neumějí; maďarsky čte občas noviny, pravidelně čte český tisk; píše i česky, ale ”nejdříve to napíšu česky, a pak to přeložím do maďarštiny”; maďarský rozhlas poslouchá, televizi jen v Klubu; má několik maďarských gramodesek; českou TV a rozhlas sleduje pravidelně; z českých novin si vybírá hlavně regionální tisk. 

7. Respondent G:

pochází ze Slovenska; vzdělání: slovenská základní škola (ale má doplňovací zkoušku z maďarských předmětů), střední škola – slovenská; vysoká škola – česká; partner: český; znalost maďarštiny: velmi dobrá; dříve mluvil doma maďarsky (s dětmi), dnes už jen s kolegy a ve Svazu Maďarů; účastní se akcí Svazu; navštěvuje rodinu na Slovensku; slovensky se naučil od dětí; čte: občas maďarské časopisy a české noviny, pravidelně i odborné maďarské knihy; českou televizi sleduje málo, maďarskou vůbec nemá; poslouchá maďarský rozhlas; vlastní maďarské gramodesky; česky mluví: velmi dobře. 

8. Respondent H:

   nejmladší respondent; narodil se v Česku; jeden z rodičů pochází ze Slovenska, druhý je Čech; každý rok navštěvuje Slovensko, kde má možnost mluvit maďarsky; v Čechách chodí na maďarskou náboženskou výuku organizovanou Svazem Maďarů; podle vlastního vyjádření maďarštinu ovládá dosti dobře; maďarsky mluví jen doma a na Slovensku; občas navštěvuje kulturní akce Maďarů; chodí do české základní školy; česky mluví výborně. 

je ze středního Slovenska, z oblasti s asi 50% maďarskou menšinou; má středoškolské vzdělání; maďarštinu používá doma, v práci, mezi přáteli, v běžném styku; má českého partnera; čte maďarsky i slovensky; sleduje maďarské i slovenské pořady.

pochází ze středního Slovenska, z oblasti s přibližně 50% maďarskou menšinou; vzdělání: středoškolské s maturitou; maďarštinu i slovenštinu používá běžně; čte maďarsky i česky; sleduje maďarské i slovenské pořady.

je z východního Slovenska; má vysokoškolské vzdělání, maďarsky hovoří běžně, slovenštinu i maďarštinu ovládá dobře. 

je z východního Slovenska; má středoškolské vzdělání s maturitou, mluví slovensky i maďarsky; maďarštinu používá v práci, v rodině i s přáteli. 

pochází ze západního Slovenska; absolvoval gymnázium; maďarsky mluví běžně: v rodině i mezi přáteli; slovenštinu ovládá.

Tuto otázku kategoricky odmítl jeden respondent (E): ”o ničem nevím”; výslovně zápornou odpověď uvádí – kromě ”moravské výslovnosti Maďarů” (viz níže) – i respondent C: ”jinak ne”. K nim lze řadit částečně (viz níže) i odpověď respondenta F (”když nepromluví, tak možná ne”). Respondent B otázku odmítá nepřímo, když uvádí, že při svých cestách po Evropě získal ”praxi” a viděl rozdíly již podle ”pohybu a chůze”. Konkrétní vlastnost Maďara ale neuvádí. Dobře identifikuje ”Francouze a Němce”, ale tak, že když ”mluví česky, pozná /je/ podle akcentu”. Němce pozná také podle ”chování”, protože ”stejně jako dříve i nyní zde mluví velice hlasitě” a ”jsou velice sebejistí”.

V odpovědích na otázku č. 1 se všichni omezili na české prostředí. Respondent A připouští, že zdejší Maďaři mají typické vlastnosti Maďarů (”pokud tady bydlí dlouho, ty už nemají”), žádnou konkrétní vlastnost ale neuvádí. Na základě citované věty lze vyslovit hypotézu, že tím ”už” myslí přizpůsobení Maďarů Čechům. Respondent C reflektuje českou výslovnost Maďarů, která českému okolí připomíná moravský dialekt. Uvádí, že ”už se stalo víckrát, že nás poznali”; ”říkali nám, kvůli výslovnosti, že jsme z Moravy”. Naopak respondent F uvádí blízkost výslovnosti jednoho českého dialektu výslovnosti maďarské: ”lidé z Plzně mluví takovým dialektem, že mně to dlouho mátlo a myslel jsem si, že jsou Maďaři”⁵. Respondent F svou původně spíše odmítavou odpověď (viz výše) v interview částečně koriguje. O etnických Maďarech říká, ”že se drží pohromadě více, ale zdejší (rozuměj: čeští – pozn. autora) Maďaři už ne tolik”. Naši hypotézu vyslovenou v souvislosti s odpovědí respondenta A potvrzuje možné zdůvodnění této předpokládané proměny ve výpovědi respondenta F: ”Nevím, zda je to český vliv (tj. ztráta větší soudržnosti – pozn. autora), ale na Moravě jsou Češi hrozně promíchaní”.

Jako typicky maďarskou vlastnost (ale podmíněnou teritoriálně) uvádí ”větší soudržnost” i respondent D, jehož celou výpověď charakterizuje neustálá sebereflexe: ”možná proto, že jsem vyrostl v menšinovém prostředí, mám pocit, že Maďaři drží spíše spolu, ale o Maďarech na Západě jsou zprávy jiné, možná je to pravda jen o Maďarech za hranicemi” (rozuměj: v sousedních státech Maďarska – pozn. autora). Český stereotyp a částečně i autostereotyp ”temperamentního Maďara”, poměřováno ovšem českým prostředím (”v českém prostředí je to každopádně temperament”), uvádí respondent D. Vzhledem k jeho již zmíněné a dále ještě doložené sebereflexi i vzhledem k tomu, že temperament považuje za typickou vlastnost Maďarů” (srov. ”kazdopádně”), jde v odpovědích na první otázku o nejjednoznačnější údaj o sebeobrazu Maďarů v ČR. Tentýž údaj uvádí respondent G, i když s výraznou nejistotou: ”to snad jen osobní temperament, ale nevím, nevím”. Za mnohem důležitější považuje i on jazyk českých Maďarů, dále to však nikterak nespecifikuje. Relevantní je tedy jen to, že se tento respondent řadí k těm, kteří odpověď na první otázku částečně odmítají. Respondent H byl do výzkumu zařazen především kvůli nízkému věku a testována byla zejména jeho znalost maďarského jazyka, resp. to, zda a jak používá maďarštinu v českém prostředí. Na otázky zařazené do našeho výzkumu často neodpověděl vůbec, nebo poskytl odpovědi neúplné.

Ze slovenských respondentů první otázku nejjednoznačněji odmítl 1. respondent (”kromě výslovnosti není, ale i ta ujde i jako slovenská”)⁶. 2. respondent vztahuje otázku ke své osobě a odmítá ji: ”já jsem ze smíšeného manželství (…), a já si myslím, že nemám v sobě nic typického, protože ve mně splývají tři vlivy”. Svou odpověď pak doplňuje (a rozšiřuje) tak, že lze poznat pouze např. ”někoho z Vídně”, pokud ale ”má typické německé šaty (…) a žil ve stejném prostředí dlouhé generace”. Respondent 3 také uvádí oblečení (”každý národ má své typické oblečení”), vedle toho uvádí i další vnější znaky: starší stereotyp maďarský, ale i slovenský stereotyp Maďara – utlačovatele: ”chochol z kohoutích per na čepicích maďarských četníků” i ”typické maďarské jídlo: kuře na paprice”. Respondent 4 uvádí ”nakroucený maďarský knír”. 3. a 4. respondent na repliku tazatele, že ”to jsou vnější znaky”, uvádějí: Maďaři jsou ”milí a temperamentní, a neřekl bych, že tvrdohlavější, ale vytčený cíl chtějí dosáhnout za každou cenu” (respondent 3), oba pak uvádějí, že ”drží víc pohromadě”. Respondent 5 otázku odmítá, jeho následná korekce potvrzuje, že si s otázkou neví rady: ”svou národnost, tu si váží, to, že jsou Maďaři, a jsou na to pyšní”.

Čeští Maďaři i odpovědi na druhou otázku často vztahují ke svému prostředí. Respondent A uvádí, že když Maďaři z Maďarska ”chodí po městě, tak mluví maďarsky a pobíhají sem tam, spěchají do obchodů, zatímco Maďar z Čech má čas, zastaví se u obchodů, ví, kdy mu jede vlak zpátky na vesnici”. U respondenta A je i tentokrát patrná identifikace s užším okolím (v interview se často usmívá, např. když opakovaně popisuje ”pobíhání zahraničních Maďarů”). Respondenti B a C shodně zdůvodňují rozdíly tím, že ”když člověk žije v určitém prostředí, chová se podle toho národa, v kterém žije” (respondent C), respondent B pak – na základě vlastního pozorování – o ”českých a rumunských Maďarech” říká, že se ”chovají stejně jako Češi a Rumuni”. Stejnou odpověď dává v podstatě i respondent E: ”člověka ovlivňuje, že je spojen s jiným národem”. Tematizuje v této souvislosti vztah Maďarů a Slováků na Slovensku (”tamější Maďaři nenáviděli Slováky, Maďara z Maďarska to nezajímá”) a konfrontuje jej se vztahy mezi Čechy a Maďary v Česku, kde ”není žádný problém mezi Čechy a mezi Maďary, ne že by se Maďaři asimilovali, ale chovají se úplně stejně jako Češi”.

Respondent D i v tomto případě nejvíce reflektuje svou etnicitu. Odpovídá, že ”já jsem se musel více snažit v životě a dokazovat své schopnosti než Maďar z Maďarska, nebo Čech z Česka, a to zanechává stopy na mnoha lidech …, už tím, že jsem musel překonat jazykovou bariéru”. Tematizuje též židovskou problematiku: ”já to trochu srovnávám se Židy, není náhoda, že všude ve světě se uplatní, protože vždy museli dokazovat své schopnosti”. Tento stav považuje respondent za pozitivní, neboť ”cvičí jeho mozek”.

Pokud se jedná o existenci vlivu většinového prostředí na menšinu, vyjádřili se slovenští Maďaři ke druhé otázce v zásadě shodně s českými Maďary. S tímto vlivem ale spokojeni nejsou. Respondent 2 uvádí, že ”se musí lišit, protože bydlí na jiných místech, jsou jiné podmínky jak ekonomicky, tak i kulturně. Lidsky ale nikoli, pouze prostředím”. Jinakost obou kultur uvádí i respondent 1 a dodává, že ”tu musíme spolu žít, ať se nám to líbí, nebo ne”. Zároveň ale konstatuje, že díky této situaci má menšinový Maďar na Slovensku ”jiný, bohatší politický rozhled”. Kriticky se vyjadřuje i k Maďarům z Maďarska. Tematizuje svou zkušenost, kdy o něm Maďaři z Maďarska mluvili jako ”o Slovákovi”; užívá přitom hanlivého maďarského označení pro Slováky. Tematizuje také problematičnost slovensko-maďarského soužití: ”leckde nemají Maďary rádi”. Existence stereotypu ”slušného Slováka” je dokladem toho, že se jedná o etnický konflikt: ”ale jsou i slušní Slováci, s mnohými z nich jsem i kamarád, ale ti zpravidla žijí buď více na severu, nebo žijí tady, ale zpravidla se dívají i na maďarskou televizi, a tak se ve světě lépe orientují”. I z výpovědi 2. respondenta je patrný etnický konflikt (Maďaři v Maďarsku podle něho mohou ”vždy klidněji říct, já jsem Maďar”), zároveň také i pozitivněji vztahuje svou etnicitu k většinovému kontextu, a to s odkazem na to, že pochází ze smíšeného manželství: ”u nás říct, že já jsem Maďar, tomu vždycky něco schází, a mně už tuplem, já vždy vychovávám své děti ne jako Maďary, ale jako Maďary ze Slovenska, jen tak je obraz celý, a ne polovičatý”. Respondent 3 tematizuje problematičnost zákonů, v kterých tamější Maďaři žijí: ”naše možnosti jsou příliš omezené v tom směru, nakolik nám dovolují uplatnit se tady, nebo v Maďarsku”. Jedině respondent 5 vidí rozdíl pouze v tom, že ”Maďaři v Maďarsku mluví hezčí maďarštinou než my”.

Na třetí otázku odpověděla převážná většina českých Maďarů záporně. Špatné zkušenosti uvádí pouze někteří respondenti (B a C) z generace, která zažila poválečné období: ”když jsem byl ještě dítě, chodil jsem do školy … a na vesnici jsme bydleli a mluvili maďarsky, což se hned vědělo, a taky to, moje jméno je … psáno maďarsky, … tak se mi stalo, že se mi vysmívali. A taky asi proto, že po válce byly takové zákony, proti Němcům a Maďarům, myslím že to vydal Beneš, o tom, že je třeba je vystěhovat, a že Němci a Maďaři byli nepřátelé. … A proto i děti doma byly takto vychováni. … Ale později jsem se naučil dobře česky, a pak si toho už vůbec nevšimli a chovali se ke mně jinak”.

Tuto otázku odmítla i většina respondentů ze Slovenska. Respondent 2 i zde tematizuje svůj původ ze smíšené rodiny (”já jsem speciální případ, já se mohu zařadit do obou prostředí”) i etnické problémy: ”ale stejně je ve zdejších lidech, tedy se slovenskou mateřštinou, že člověku vždycky dají znát, že je Maďar”. Respondent reflektuje jak problematičnost etnické kategorie, tak i její politické dimenze: ”mám takový pocit, že mnohé problémy pramení z toho, že je v nás jednoduše zafixovaný, že tohle je jen maďarský,a tohle je jen slovenský, a pak je z toho problém. Ale když člověk to chápe trochu jinak, že tenhle člověk je z mé generace, že taky má děti, a začne mluvit o úplně banálních věcech … čili vůbec ne o politice, kultuře apod., tak si všimne, že jsme vlastně stejní, jen mluvíme rozdílným jazykem, ale cítíme se doma tam, kde i ten druhý”. U respondenta 2 signalizuje míru integrovanosti užití slova ”domov” i jeho předchozí vyjádření o polovičatosti pouhého označení ”Maďar” místo ”Maďar ze Slovenska”. Respondent 3 opět uvádí vnější znaky: ”když někde uvidím maďarskou trikolóru, tak vidím, že jsem v maďarském prostředí … anebo třeba lidové výšivky z Kalocse”.

Na čtvrtou otázku téměř všichni respondenti odpověděli záporně a opět tematizovali přizpůsobení většinovému prostředí: ”je to těžký, já už tu žiju 53 let, … a já, když se na ně podívám, tak už nic nevidím, protože určitě se chovám i já sám už tak, jako oni, mně se zdá, že to je to normální, jak oni se chovají, nic zajímavého na tom nevidím” (respondent A). Respondent B odpověděl lakonicky: ”ničeho takového jsem si nevšiml”. Stejně, s odkazem na analogickou odpověď týkající se Maďarů, odpovídá i respondent E: ”ani Čechy nelze charakterizovat”. Respondent D i v tomto případě uvádí konkrétní vlastnosti a doplňuje i maďarský sebeobraz: Češi ”lépe hospodaří, nejsou takoví, že jednou jsme na světě, nejsou schopni tak rozhazovat peníze jako Maďaři, ale není jisté, že je to pozitivní, nejsou totiž schopni tolik si užívat slastí života jako Maďaři. Maďary to někdy ničí, někdy je to dobré, to není kritika, ale konstatování”.

Ze slovenských respondentů odmítli otázku respondenti 1 a 5 Respondent 2 opět tematizuje problematičnost samotné kategorizace, vnímá totiž rozdíly mezi ”Slovákem z Rimavské Soboty a z Detvy”. Zároveň připouští, že mají ”jinou mentalitu než Maďaři”. Uvádí stereotyp ”horkokrevného Maďara”, který chce ”vše vyřešit v tu ránu, místo aby počítal do dvaceti a všechno si klidně promyslel”. Respondent 2 v odpovědi tematizuje i historii maďarského národa. Lze vyslovit hypotézu, že jeho soudy jsou odnoží ”klasického” maďarského stereotypu o osamoceném postavení maďarského národa v Evropě: ”možná, že je to taková vnitřní obranná reakce, protože koneckonců všichni říkají, že sem do evropské kotliny přivandrovali … zatímco Slované ... se dívají na svět lehčeji, uvolněněji a někdy bezstarostněji než Maďaři. … Slované vědí, že jsou tady doma, protože mají vedle sebe Chorvaty, Slovince ... není problém domluvit se s Polákem, Čechem, Slovákem, Chorvatem, Slovincem … oni jsou tu přirozeně doma, proto se brání tomu, že jsme sem přišli”. Respondent 3 uvádí jako typickou slovenskou vlastnost ”svéhlavost” a shodně s respondentem 4 i ”menší soudržnost”, než je obvyklé u Maďarů. Zde je patrná provázanost vymezení menšinové identity se sebeobrazem a obrazem toho druhého. Respondent 3 považuje za příznačnou i ”dost vysokou míru lásky k vlasti” u Slováků, ale ”to se nesmí nikomu vyčítat”.

Na pátou otázku respondenti (až na dva etnické Maďary z ČR) odpověděli, že češtinu znají lépe než maďarštinu (uvádějí klasifikaci: velmi dobře, výborně, dokonale). Pouze nejstarší respondent A uvádí, že ”ne moc dobře”. Respondent D podle vlastního vyjádření mluví oběma jazyky stejně dobře. Respondenti B a G opět tematizují podobnost výslovnosti maďarštiny s výslovností v moravském dialektu.

Všichni tito respondenti uvádějí znalost slovenštiny (respondent A - ”nemluvím dokonale, ale čistě” ; C a D - ”docela dobře”; E: – ”plynně”. Pouze respondent B, původem ze smíšené česko-maďarské rodiny, uvádí, že sice slovenštinu nezná ”dokonale, ale lépe než maďarštinu nebo češtinu”. Pouze tento respondent uvádí, že i doma střídají oba jazyky absolutně automaticky. Problémy se znalostí určité maďarské terminologie uvádí respondent D.

Respondent G tematizuje absenci politického diskursu o menšinové politice. Špatné zkušenosti nemá, ale – jak uvádí – ”možná proto, že tu není menšinová politika, není na pořadu dne, politicky se o to ani nestarali a teprve teď začínají, ne Maďaři, kterých je tu málo, ale většinou Slováci a Poláci, kteří žádají nějakou menšinovou politiku v Česku”. Respondent uvádí, že ”kromě Poláků podél hranic kolem Těšína nebyly národnosti ve větším bloku, které by tady byly přinuceny žít, … česká strana tak byla šťastnější”. Poměřuje tedy situaci v ČR se situací na Slovensku. Zároveň tematizuje i problém českých Romů, a to jako problém evropské integrace. Používá přitom stereotyp užívaný v bývalých socialistických zemích a rozlišuje mezi ”národností” a ”etnikem”: ”do Evropské unie nás nepřijmou … pokud národnostní otázka nebude vyřešena … a k tomu bude patřit i otázka Romů, což dejme tomu není ani národnost, ale etnikum, ale bude třeba to vyřešit”. Respondent D ve své odpovědi uvádí, že problémy kvůli národnosti měl jen na Slovensku. Respondent D zde zavádí i distinkci mezi Moravany a Čechy, když říká, že ”Morava vždy přijímala národnosti, … Moraváci jsou tolerantnější než Češi … a tady jsou lidi hodnější než v Čechách”. Čechy pak charakterizuje, že ”jsou trochu nafoukaní, velkoměstští a považují Moravany za malé, naivní venkovany”. Vedle tohoto moravského stereotypu zavádí i brněnský stereotyp: ”i Brno je velké město, ale Pražáci ho považují za vesnici”. Respondent podrobně líčí své nedobré zkušenosti ze studií v Banské Štiavnici. Slovenští studenti tehdy během hodiny pošlapali kytici, kterou maďarští studenti položili k pamětní desce Sándora Petőfiho u vchodu lycea. Respondent uvádí též příhodu, kdy etničtí Slováci ”pravda, ne mě, ale mého spolužáka zbili před mýma očima, protože mluvil maďarsky”. Jako jednu z hlavních příčin tohoto stavu uvádí, že ”škola má silný vliv, když jsem se dostal do Banskej Štiavnice a před maturitou jsem přečetl učebnice slovenské literatury, viděl jsem, že životopis téměř každého spisovatele a básníka začínal tím, jak jejich životy ztěžoval tehdejší maďarský režim, jak ho utlačoval, když to bere slovenský student jen trochu vážně, pak ani nemá na vybranou”. Tematizuje i rozpad československého státu a Slováky v tomto procesu označuje za ”poražené”: ”Oni odmítají i těch 80 let, co prožili spolu s Čechy, a tak z toho všeho, jak z Velkého Maďarska, tak i z té Československé republiky vyjdou Slováci poraženi … ten, kdo nemá minulost, nemůže mít představu o budoucnosti”.

Ze slovenských respondentů uvádí špatnou osobní zkušenost jen respondent 1, jde přitom o problémy, které byly dlouhou dobu v centru politického diskursu nejen na Slovensku: ”za prvé školy, vysvědčení, za druhé jazykový zákon, a za třetí ústava”. Respondent soudí – a tím přesahuje rámec slovensko-maďarské etnické relace –, že ”tím se jim ještě více podařilo stmelit maďarskou menšinu na Slovensku … Tak je tomu u každého národa, pokud by Maďaři udělali totéž Slovákům, oni by se spojili a zůstalo by to v nich.” Respondent argumentuje ve prospěch řešení problémů nutností znalosti jazyka: ”je třeba znát oba jazyky a pak bude všechno v pořádku”, přičemž znalost maďarštiny pro Slováky považuje za důležitou ve smíšených etnických oblastech ”už i z ekonomických důvodů”.

Respondent druhou otázku odmítá s odkazem na to, že pochází ze smíšené rodiny. Respondenti 3 a 4 uvádějí, že ”krom přátelského pošťuchování” (2) či ”drobných naschválů na vojně kvůli nedostatečné znalosti slovenského jazyka” ”prozatím neměli problémy” (podtrženo autorem).

Respondent 5 jako jediný uvádí ”pozitivní” zkušenost, setkání se Slovákem, který, ”ačkoli uměl maďarsky jen málo, snažil se a mluvil se mnou maďarsky”.

Na sedmou otázku odpověděli respondenti A, B a E záporně; použili v zásadě stejnou argumentaci, že ”všichni lidé jsou stejní”, a proto je to ”nezajímá”; respondent B přitom opět odkazuje na své zjištění ”o svém smíšeném původu” (viz výše). Další respondenty to naopak zajímá – uvádějí, že je to ”zajímá kvůli jejich kultuře”. Respondent D uvádí, že v sobě má ”trochu vypěstovaného rasismu”, protože v dobách, kdy ještě ”chodily Cikánky po vesnicích a kradly slepice a takové maličkosti”, ho babička učila, aby ji hned zavolal, když se objeví Cikánka, aby mohla přivolat tatínka, ”i kdyby nebyl doma, protože Cikánky se bojí mužů”. Respondentovi tato ”vypěstovaná vlastnost znesnadňuje”, aby ”se díval na Cikány objektivně”. Uvádí i příklad tradičního stereotypu. ”i tady v ulici je jedna cikánská rodina, muž nepracuje, mají šest dětí, žena je doma, žijí jen ze státní podpory a z přídavků, a i kdyby člověk chtěl respektovat jejich lidská práva, je patrné, že bílý člověk se snaží, … a když už jsme u toho, já jsem taky v cizí kultuře a snažím se, abych něco dokázal, … kdežto on si klidně sedí doma; takový rasismus ve mně je”.  

Všichni slovenští respondenti odpověděli na tuto otázku záporně. Odpověď respondenta 1 odkazuje k široce a/anebo osobně sdílenému předsudku vůči  Romům: ”mně je to úplně jedno, já dokonce i s Cikánem, i u nás ve fabrice jsou Cikáni, a pokud pracují normálně, pak klidně i s ním”.

Na poslední otázku není respondent A schopen odpovědět, a to ani po postupném vyjmenování jednotlivých etnik. Jsou tu ale dvě výjimky: k české národnosti se tento respondent vrací u otázky o vlastnostech Poláků a uvádí: ”od lidí jsem slyšel o Češích, že když jsou v cizině, kradou”. Opakovaně to potvrzuje u odmítavé odpovědi na následující otázku po vlastnostech Rusů: ”ne, slyšel jsem to jen o Češích a můžu říct jen to, co jsem slyšel.” Respondent zde patrně přejímá stereotyp, který v 90. letech žil zejména v příhraničních oblastech sousedních zemí. Obdobný stereotyp existoval i o Maďarech, ale respondent jej neuvádí. Druhou výjimkou je romské etnikum, V souvislosti s ním respondent uvádí: ”pro mně je každý člověk stejný, Cikán stejně jako ostatní, bílí lidé, důležité je jen to, aby se choval slušně, ne jako, dejme tomu, zvířata”. Podobně jako další respondenti (s výjimkou respondenta D) si tu je respondent A vědom společenské nepřijatelnosti etnické nesnášenlivosti. Stereotypně formulovaná věta nicméně svědčí o obdobném předsudku, který jsme popsali u odpovědi slovenského respondenta 1 na předcházející otázky.

Také respondenti B a C deklarují svou etnickou nezaujatost a uvádějí stereotypy, které v české společnosti užívají jiní: opakuje se zde: ”hlučnost a přílišné sebevědomí”, ale i ”organizační schopnost Němců”. Objevuje se ”vznětlivost Maďarů”, ”lenost Poláků a Rusů”, ”pracovitost Čechů” i to, že ”Romové kradou” (vše u B). Podle ”pracovitosti přisuzované Čechům” lze soudit, že jde skutečně o český stereotyp. Respondent C pak uvádí rovněž české stereotypy, že ”Maďaři jsou Cikáni”, ”Slováci se perou”, ”Rusové jsou hloupí”, ”Romové jsou líní a kradou”, ”Němce neměli rádi v  sudetských oblastech”, ”Američané jsou vykořisťovatelé” a ”Angličané jsou líní se učit jiným jazykům”.

Respondent F otázku odmítl s poukazem na ”špatnou výuku historie různých národů v uplynulých desetiletích” a s dovětkem: ”tím nemyslím jen Trianon”. Respondent E srovnává pouze ”rozdíly mezi Maďarem, Slovákem a Cikánem”. Slovák začíná být v jeho chápání Slovákem ”až teď, teď jsou na tom stejně jako Maďaři a Češi před 150 lety, oni teď nenávidí každého”. Objevuje se tu též odkaz na učebnice dějepisu na slovenských školách, které jsou ”od prvopočátku protimaďarské”. Do slovensko-maďarské relace je zapojena i romská problematika.  V této konstrukci je slovenské vládě přisuzována ”zaslepenost”, protože Romy ”sama podporuje a nevadí jim, že tam žije 1 milion Cikánů, kteří vedou zemi do záhuby, ale vadí jim 500 000 Maďarů, ačkoli oni jsou mnohem vzdělanější”. Romové jsou pak charakterizováni jako ”úplně jiná rasa, jiné myšlení, ve všem jiní, ani nevím, v čem by byli stejní nebo podobní”. Respondent připouští jen to, že ”existují výjimky, ale každopádně … jsou problematičtí, ať jsou kdekoli”. Pro porovnání Maďarů a Romů pak používá jinou etnickou paralelu, česko-romskou, a podtrhuje tím podobnost česko-maďarskou: ”rozdíl mezi Cikánem a Čechem, je totéž jako mezi Cikánem Maďarem”.

Nejepičtěji, nejkonkrétněji a s nejvyšší mírou sebereflexe se k této otázce vyjádřil opět respondent D. Nejdříve srovnává (a opětovně potvrzuje již jednou vyslovený soud, a to ve vzájemné relaci) české a maďarské etnikum. Maďar ”podle mě dlouhodobě není tak vytrvalý, Maďar je takový typ 'hrrr do toho' a pak to vzdá”, a v historii ”v klíčových momentech … jsme se náhle stali velmi galantními vůči našim sousedním národům a tím jsme hodně ztratili”; oproti tomu jsou ”Češi vytrvalí, nehoní se tolik za slastmi života, pokud je zapotřebí, tak skloní hlavu a drží ji tak třeba padesát let, a to jim přináší plody”. Podobnou tezi o vytrvalosti Čechů (oproti Maďarům) již vyslovil znamenitý maďarský spisovatel László Németh, obdivovatel české literatury. Nelze tedy vyloučit, že respondent D, který je vysokoškolsky vzdělaný a sečtělý, Némethovu studii zná. Možná jde ale o rodící se intelektuální maďarský stereotyp o Češích. Respondent uvádí i pozitivní český obraz o Maďarech, jednoho českého učitele dějepisu, ”který je čistý Čech, resp. Moravan”, obdivuje revoluci z let 1848-49 a tvrdí, že ”to byl od těch Maďarů velký výkon”. Respondent přisuzuje slovenskému etniku ”mentalitu mnohem bližší maďarské než české”. Protože zde neprovádí distinkci česko-moravskou, lze předpokládat, že ”pohostinnost”, přisouzená slovenskému etniku, je platná i pro etnikum maďarské, a implicitně tak vyjadřuje ”nepohostinnost” českého národa. Respondent pohlíží výraznou maďarskou etnickou optikou i na Rusy (i když i zde je schopen sebereflexe: ”já to nejsem schopen posoudit, pouze na základě jejich historie”). Považuje je za ”ušlápnutý národ”, když ”věčně věků se davy nechají takto zašlapat do bláta … a za to může i lid, protože stejně jako Maďaři, kteří čas od času zvednou hlavu a bojují, by to mohli udělat i oni”. Romy na tomto místě charakterizuje tím, co má rád z jejich kultury. Jde snad o nejprokazatelnější maďarský stereotyp ve výpovědích tohoto respondenta: ”jejich muzika”. Svůj ”nepokrytě” prezentovaný vztah k Romům obhajuje poukazem na většinový stereotyp (”podle mě, ve srovnání se zdejším obecným míněním, já mám Cikány rád”). Romskému etniku připisuje ”lenost” (to může být český i maďarský stereotyp) a to, že se ”nechtějí ani trochu přizpůsobit”. Opět potvrzuje vlastní etnické prizma: ”koneckonců i my jsme sem přišli před 1100 lety, i my sami jsme byli úplně jiní, ale přizpůsobili jsme se, každý se musí nějak přizpůsobit, pokud chce v určité oblasti žít, a Cikáni to nedělají, pro mě je to nepochopitelné”. Tuto maďarskou optiku podtrhuje další přirovnání situace Romů k situaci amerických indiánů: ”i tady to bude tak, že kdo se zařadí, ten bude žít mezi bílými, a kdo ne, ten bude v nějaké rezervaci”. I zde je přítomna sebereflexe: ”je to ale filozofická otázka, zda máme právo my, tzv. civilizované národy, to nějak soudit, možná, že nemáme”. Stereotyp o Němcích jako pořádkumilovném národu respondent evidentně zná: kromě odkazu na díla Heinrich Bölla, jehož knihy má velmi rád, uvádí také ”jejich lásku k pořádku, což je ale fráze.”

Respondent má blízko k anglické kultuře a ”Angličany má velmi rád”. Velmi kritický je k Američanům, kteří ”od Benjamina Franklina žijí podle receptů”, a to je ”chyba v systému”; ”americký lid žije téměř podle šablon”, což je z hlediska moci výhodné. V americké kultuře se mu zamlouvá proud, který ”je buď evropský, nebo židovský, např. Woody Allen”.

Ze slovenských Maďarů otázku přímo odmítl respondent 2 (”nejsem schopen to specifikovat”). Respondent 5 uvádí několik jednoduchých stereotypů ”Angličané jsou suchaři”, ”Němci jsou sadisté” (což dokládá s odkazem, že ”měli toho Hitlera”). Slováky a Romy charakterizuje takto: ”i u Cikánů je to tak, že jeden z nich je slušný a druhý ne, a je tomu tak, podle mě a se Slováky”. Teprve na přímou výzvu, na otázku, ”zda je tomu tak tedy i u Maďarů”, odpovídá ”ano, no ovšem”.

Respondent 3 potvrzuje svou charakteristiku Slováků jako ”tvrdohlavých” a doplňuje ji takto: ”každý si hraje do vlastní kapsy a nejsou moc ochotni si pomáhat”. Tím potvrzuje i ”větší soudržnost”. Němce popisuje jako ”precizní a cílevědomé” a o Romech říká, že ”Cikány, no, ty je těžké charakterizovat”. Respondent 4 zpochybňuje ”preciznost Němců”, protože se na základě setkání s mladými Němci ”diví, jak vůbec dokážou být takoví”.

Nejkonkrétnější a nejpodrobnější odpověď poskytuje respondent 1. Pro Němce a Rakušany je podle něho charakteristická preciznost, dril, honba za penězi; ”je těžké s nimi navázat bližší přátelství”. Jsou též nedůvěřiví: ”nevěří našim ekonomickým ukazatelům a všechno prověřují do posledního halíře”. V celém souboru nahrávek jako jediný charakterizuje Čechy. Uvádí, že má s nimi dobré vztahy, má v Česku mnoho příbuzných. V porovnání se slovenským etnikem jsou podle něho Češi ”přátelštější”. Přiznává třenice se Slováky na pracovišti a zdůvodňuje je hlavně tím, že ”jsou mezi nimi takoví tvrdí hoši, kteří člověku, který s někým mluví maďarsky, řeknou, aby to nedělal”. Situaci pak řeší různým způsobem: ”už jsem slovensky uměl, neříkám, že jsem někdy nezměnil jazyk komunikace, ale pokud jsem s nimi mluvit nechtěl, tak jsem je poslal k čertu”. Respondent 1 také tematizuje vetší etnickou různorodost Moravy: ”my spíše jezdíme do Slezska, …, tam máme příbuzné a tam je to jiné, tam je to polské, tam je to tak promíchané, prostě slezské”. V souvislosti s romskou kategorií předpokládá společně sdílené mínění: ”Cikán je Cikán, ten zůstane Cikánem”. Podle respondenta se ”jim” ale dá ”pomoct”, jen ”nesmí být příliš podporováni”, ale musí se jim ”v klidu vysvětlovat, proč se musejí změnit, a oni to pochopí a mohou se i změnit, pokud budou chtít”. ”Separované etnické skupiny se ale na pracovišti nevytváří”, přítomnost zahraničního kapitálu v podnicích orientuje lidí k výkonu, ”nyní už je třeba pracovat” a ”úzká separovaná slovenská řídící vrstva v podnicích se tak taky pomalu rozpouští.”

 7. Závěry

Jak ukazují data v detailní charakteristice respondentů, prestiž mateřského maďarského jazyka je v českém prostředí velice nízká: respondenti používají svou mateřštinu nejčastěji doma, popř. při občasných setkáních s rodinnými příslušníky, ojediněle s přáteli, resp. při akcích (klubových setkáních) organizovaných Svazem Maďarů žijících v českých zemích. Většina respondentů čte maďarsky (tisk i knihy) jen sporadicky. Víceméně jedinou výjimkou byl respondent D, který s maďarštinou nikdy nepřerušil denní kontakt. Studoval na budapešťské univerzitě, kde poznal svého budoucího partnera (bilingvního) ze smíšeného manželství. Respondent maďarštinu požívá nejen ve styku s rodinou, ale zcela cílevědomě ji pěstuje i jako aktivista v základní organizaci Svazu Maďarů žijících v českých zemích, v čilém a pravidelném styku se svými příteli v Maďarsku i na Slovensku. Je jedním z redaktorů maďarského časopisu vydávaného v českých zemích, do něhož pravidelně přispívá. Z interview je patrný jeho intelektuální zájem o historii a kulturu maďarského národa. Vysoký stupeň reflektovaného etnického cítění jsme ukázali v při analýze nahrávek. Respondent cílevědomě sleduje i kulturu většinového národa, a třebaže v rodině používá při komunikaci s dětmi mateřštinu, dbá, aby ovládaly i české dětské písně, říkanky, lidové písně i modlitby. O integrovanosti tohoto respondenta do české společnosti, o jeho identifikaci s bližším moravským prostředí snad nejzřetelněji svědčí uvedené moravské, resp. brněnské stereotypy, které jsme ukázali výše. Jako jediný ze všech dotazovaných ovládá oba jazyky, mateřštinu i jazyk většinového národa, velmi kultivovaně. U ostatních respondentů výzkum V. Eőryové jednoznačně prokázal, že dochází k posunu mateřského jazyka, u mladších generací se pak mateřština vytrácí. V tomto slova smyslu tedy i náš průzkum potvrdil tezi Ch. B. Paulstonové o jazykovém posunu etnické komunity integrované do většinové společnosti. Svůj emocionální vztah k většinovému jazyku respondent E vyjadřuje i explicitně: ”podle mně je čeština nejhezčí ze slovanských jazyků”.

Na druhé straně se rovněž ukazuje, že při utváření etnické identity obyvatel našeho regionu má stále klíčový význam jejich menšinový jazyk, a to i v analyzovaném případě, kdy mluvčí menšinového jazyka tento svůj jazyk objektivně ztrácejí (explicitně to reflektuje respondent E: ”oni se cítí být Maďary, i když už jazyk neovládají”). Přestože mateřská maďarština má nízkou prestiž, respondenti svou identitu odvozují především od ní. Mezi dotazovanými slovenskými Maďary se to stává mnohem méně často; tito respondenti ve svých výpovědích tematizují především existující etnické napětí mezi minoritou a většinovým národem, což svědčí o tom, že se vymezují především proti většinovému národu. Toto zjištění nepřímo dokládá, že respondenti z ČR, z nichž mnozí pochází ze Slovenska, nikdy obdobné etnické napětí mezi nimi a většinovým českým národem netematizují, často však tematizují etnické napětí mezi slovenskými Maďary a většinovým slovenským národem na Slovensku. Jednak to znamená, že při vytváření pozitivního obrazu většinového českého národa patrně hraje úlohu nejen existence etnického napětí mezi maďarským a slovenským etnikem na Slovensku a částečně (i když méně významně) i nepříznivý obraz o slovenském etniku, k němuž je obraz českého národa vztahován, jednak to svědčí o tom, že i část českých Maďarů pocházejících ze Slovenska se ještě pořád vymezuje proti slovenskému etniku. To lze nepřímo doložit i tím, že slovensko-maďarské etnické napětí netematizují respondenti A a B, kteří žijí v České republice nejdéle, pocházejí z území Maďarska, kde nežili jako etnická menšina, a nemají přímou zkušenost ze slovensko-maďarského soužití.

Pokud jde o náš další sledovaný cíl, o roli pozitivních pobídek, je z výpovědí patrné, že o existenci pozitivních pobídek ze strany české většinové společnosti směrem k maďarské etnické komunitě lze hovořit jen v období po roce 1989. Respondent G výslovně tematizuje dřívější absenci české menšinové politiky, a to nikoli ve vztahu k maďarskému etniku, nýbrž s odkazem na polskou a slovenskou minoritu, tedy na etnické komunity, které svou autochtonní povahou či početností spíše připomínají analogickou slovensko-maďarskou etnickou relaci na Slovensku. Pro neautochtonní, diasporickou maďarskou komunitu znamenají pozitivní pobídky ze strany české většinové společnosti nepochybně upevnění pozitivního obrazu většinového etnika, mj. také proto, že tento obraz – jak jsme ukázali – si utvářejí na pozadí existence slovensko-maďarského etnického napětí. Samotné pobídky ze strany české společnosti, zacílené přímo na maďarské etnikum, tedy v minulosti nehrály tak významnou roli na utváření pozitivního obrazu českého národa. Vedle již zmiňovaného slovensko-maďarského konfliktu, a přirozeně vedle skutečné neexistence česko-maďarského etnického napětí (až na ojedinělé případy zmíněné respondentem A a B např. po válce), byla mnohem významnějším faktorem skutečnost, že český stát a česká společnost umožnily i menšinám – byť v duchu ideologie minulého společenského systému – podílet se na společenském bohatství. Respondent F tematizuje tuto skutečnost velmi explicitně, když uvádí, že při hledání práce po návratu na Slovensko se mu tamější úřady vysmály: ”vy jste se zbláznil, vždyť my posíláme lidí na práci do Čech”. Důležitost tohoto faktoru můžeme sledovat u romských komunit, ať už v české, nebo slovenské společnosti, kterých se naše práce dotýká. V případě Romů to znamená nejen tíživý, až nesnesitelný existenciální tlak (romská migrace ze středoevropských zemí na Západ v 90. letech), ale také s tím spojenou ztrátu prestiže romské etnické komunity nejen u většinového společenství, ale i u dalších menšin (náš výzkum to jednoznačně dokládá: maďarská komunita v ČR sdílí obraz většinové společnosti na romské etnikum, doložené stereotypy jsou identické). V tomto bodě náš potvrdil průzkum tezi Paulstonové o významu zajištění přístupu všech etnik ke společenskému bohatství, ke společenským statkům.

Analýza nashromážděných údajů ukázala, že etničtí Maďaři často přejímají i etnické stereotypy většinového národa o jiných národech (nejen v případě Romů, ale i Němců). Jedinou výjimkou je v analyzovaném materiálu etnikum slovenské, o němž maďarská menšina v Česku vytváří vlastní stereotyp na základě vlastních zkušeností ze společného soužití. Tento obraz slovenského národa se jeví ve zkoumaném materiálu dokonce horší než u etnických Maďarů ze Slovenska. Je to patrně též důsledkem skutečnosti, že k zakonzervovanému obrazu se přidává i český stereotyp o slovenském národě (”mladší bratr”). Tímto směrem ukazovala především výpověď respondenta D o tom, že ”Slováci vyšli i z rozpadu Československa jako poražení”. Tematizace sdílení obdobných zkušeností českého a maďarského národa však byla patrná i v jiných případech, především pokud jde o Romy.

Na základě těchto zjištění lze říci, že míra integrovanosti maďarské etnické komunity do české společnosti je velmi vysoká. Nejde přitom jen o to, že maďarská menšina objektivně neprožívá etnické třenice s většinovým národem, představitelé maďarské menšiny ovládají většinový jazyk a značná část etnických Maďarů žije ve smíšeném manželství, ale především o reflexi českého společenského diskursu. Velká shoda sdílených stereotypů ukazuje, že maďarská menšina si nevytváří vlastní specifický obraz o různém dění ve společnosti, ale zpravidla ho sdílí společně s většinovou společností. Nejvýraznějším příkladem vysoké míry integrovanosti je pak převzetí stereotypů regionálních (moravského, resp. brněnského).

1 Pouze 1,5 % respondentů ze sociologického výzkumu z roku 1992 uvádí jako důvod deportaci či vystěhování (ze Slovenska či z Maďarska) po válce (Sadílek – Csémy, 52).

2 Šlo o následující nabídku odpovědí: 1. ctít rodný jazyk 2. cítit se dědicem historických tradic maďarského národa 3. pocházet z maďarské rodiny 4. cítit se členem univerzálního maďarského národa 5. mít na mysli něco jiného 6. neví, nedovede vyjádřit (Sadílek – Csémy, 22).

3 Demografická příručka, Praha 1982, s. 46-51.

4 Toto číslo uvádí kniha K. Kaplana: Pravda o Československu 1945-1948 (Praha, 1990) a najdeme je i v knize Józsefa Gyönyöra: Mi lesz velünk magyarokkal (Co bude s námi Maďary?, Bratislava 1990) s odvoláním na dílo Juraja Zvary: Maďarská menšina na Slovensku po roku 1945 (Bratislava, 1969) i na Archiv ÚV KSS (fond Osídľovacieho úradu). Shodné číslo ("asi 44 tisíc osob") najdeme i v publikaci Gabriely Sokolové a kol.: Soudobé tendence vývoje národností v ČSSR (Praha 1987). Maďarský historik na Slovensku Gyula Popély ve své knize Népfogyatkozás. A csehszlovákiai magyarság a népszámlálások tükrében (Úbytek obyvatelstva. Maďaři v Československu v zrcadle sčítání lidu, Budapest, 1991) hovoří o zhruba 50 000 vysídlených, historik Július Baláž ve své studii Deportáltak levelei (Dopisy deportovaných, Prágai Tükör 1993/4) uvádí dokonce číslo 55 000 osob.

5 Objektivně se tu jedná o blízkost otevřeného ”á” z okolí Domažlicka a standardního maďarského ”á” (mj. z okolí Budapešti, odkud respondent pochází), zatímco v případě zmiňovaného moravského dialektu jde o podobnou výslovnost ”a” v maďarských nářečích, zejména v jižní části Slovenska (tzv. palócké nářečí).

6 Stejně jako v poznámce 3 se jedná o ”palócké nářečí”.

Eőry, V.: A csehországi magyar kisebbség nyelve. In: Hungarológia. NHK 2 (2000)/1-2.

Gabal, I.: Etnické problémy v dnešním evropském vývoji z perspektivy České republiky. In: Gabal, I. a kol.: Etnické menšiny ve střední Evropě. Praha, G + G 1999.

Gál, E.: Maďaři v Čechách. In. Praha a národnosti, Odbor školství, mládeže a tělovýchovy Magistrátu hl. města Prahy, Praha 1998.

Lanstyák, I.: A magyar nyelv Szlovákiában. Osiris Kiadó – Kalligram Könyvkiadó – MTA Kisebbségkutató Műhely, Budapest – Pozsony 2000.

Sadílek, P. – Csémy, T.: Maďaři v České republice – Magyarok a Cseh Köztársaságban 1918-1992. Svaz Maďarů žijících v českých zemích, Praha 1993.

Zeľová, A.: Integrácia maďarskej menšiny na Slovensku – problém jazyka. In: Plichtová, J. (ed.): Minority v politike. Česko-slovenský výbor Európskej kultúrnej nadácie, Bratislava 1992.