Jedním z dílčích momentů ve vývoji česko-slovenských vztahů po roce 1989 je spor o existenci a obsah materiálu Pithartovy vlády předjímajícího problémy spojené s případným rozpadem státu. Česká národní rada se potřebou připravit takový materiál poprvé zabývala v prosinci 1990. Stalo se tak na premiérův podnět, protože V. Mečiar, tehdy slovenský premiér a zastánce federace, informoval P. Pitharta o tom, že se chystá vyhlášení svrchovanosti zákonů SR nad zákony federálními (k tomu srov. Pithartovo vyjádření pro ČSTK z 15.7.92). Podruhé, tentokrát na podnět poslance ODS J. Payna, informoval P. Pithart o přípravě materiálů zabývajících se případným rozpadem státu na neveřejném zasedání ČNR 21.5.91 (viz ČSTK 21.5.91). O existenci a účelu tohoto materiálu mluvil P. Pithart dvakrát ve svém pravidelném vystoupení na stanici Praha (viz ČSTK 21. a 28.5.91) a psalo se oněm i v českém tisku (srov. např. RP 23. a 29.5.91). V souladu s dobovou oblibou pojmenování “scénář” (srov. např. tehdy frekventované spojení “scénář ekonomické reformy”) a zřejmě i v souladu s tehdejším náhledem na možnost rozpadu státu se pro tento materiál české vlády (dále Dokument) vžilo označení “katastrofický scénář”. Dokument by nejspíš upadl v zapomnění, na počátku července 1992 však V. Mečiar prohlásil, že disponuje přísně tajnou zprávou české vlády pro případ rozpadu státu (poprvé o ní mluvil 9.7.92 na besedě s novináři z iniciativy Za pravdivý obraz Slovenska, podruhé 15.7.92 při projednávání programového prohlášení slovenské vlády v SNR) a učinil z Dokumentu aktuální politický argument. A právě reakce českých a slovenských politiků a českého tisku na tato Mečiarova vystoupení jsou předmětem naší analýzy.

Analyzujeme zprávy ČSTK a texty (zprávy a komentáře), které byly o Dokumentu publikovány v Rudém právu (RP), Lidových novinách (LN) a Mladé frontě Dnes (MFD) v období od 10.7., kdy vyšly první zprávy o Mečiarově vystoupení před slovenskými novináři, do 31.7., kdy český tisk informoval o setkání poslance Bodyho a dalších romských představitelů s premiérem federální vlády J. Stráským, resp. do 1.8., kdy některé deníky otiskly zprávu o tiskové konferenci Romského demokratického kongresu a o vystoupení L. Bodyho na tiskové konferenci Levého bloku.

b) ukázat, jak byla identita Dokumentu konstruována v tisku;

c) ukázat, jak jednotliví aktéři, politici a novináři, reagovali na skutečnost, že se v Dokumentu mj. navrhovalo využít procesů spjatých s rozdělením státu k “odstěhování občanů romské národnosti na Slovensko” a “přijmout opatření k zamezení hromadného stěhování Romů do ČR”.

Náš přístup k výrokům politiků zprostředkovaným zpravodajstvím ČSTK je v zásadě etnometodologický. Vycházejíce z etnometodologické konverzační analýzy a členské kategorizační analýzy, předpokládáme, že identita Dokumentu není předem daná, ale utváří se teprve v interakci. Jednotliví aktéři přisuzují Dokumentu různé rysy, a zařazují ho tak do určitých kategorií; některé tyto rysy mohou být přitom Dokumentu připisovány současně, jiné se navzájem vylučují. Nejzjevnějším momentem vyjednávání identity je konkurence pojmenování “tajná zpráva” a “katastrofický scénář” (a jejich variant, viz níže). Tato pojmenování vystupují v analyzovaných textech jako kategorie (z jiného pohledu jako argumenty), mluvčí je pravidelně spojují se sadami rysů jako ne/oficiálnost, ne/ucelenost atd.

V další části analýzy zkoumáme, jak o Mečiarových vystoupeních a Dokumentu samém psal český tisk. Novinové texty, obsahující názory politiků i novinářů, však již neanalyzujeme v duchu etnometodologické konverzační analýzy jako repliky dialogu (resp. tahy v dialogické síti), ale uplatňujeme zde především metody funkční stylistiky. Zaměřujeme se např. na vztah titulku a vlastního textu, zapojování dílčích témat do dalších kontextů atd.

5.1.0 V této části analýzy budeme – evidentně naivně - předpokládat, že se identita Dokumentu utvářela pouze ve vystoupeních Vladimíra Mečiara a reakcích českých a slovenských politiků na ně. Přestože nedisponujeme ani magnetofonovými nahrávkami, ani stenografickými zápisy, domníváme, že zprávy ČSTK, z nichž vycházíme, představují – přinejmenším pokud jde o přímé citace – hodnověrný zdroj, a lze je tedy pro podobnou analýzu využít. Agenturní zpravodajství však rozhodně nepovažujeme za pouhého zprostředkovatele výroků jednotlivých politiků (ČSTK si totiž přinejmenším některé reakce sama vyžádala, viz formulace “na dotaz zpravodaje ČSTK”).

Premiér uvedl, že Slovensko není připraveno na rychlé rozdělení ve sféře hospodářských vazeb, v měnové oblasti, v oblasti lidských práv. “Český program buď-anebo v tak radikální formě nás překvapil a staví nás před problémy, na které Slovensko nebylo připravené. Dovedeme jim čelit, ale za cenu mimořádného vypětí sil,” zdůraznil. K téměř studené válce proti Slovensku přirovnal V. Mečiar současné informování o Slovensku v novinách v České republice i ve světě, determinované pražským pohledem. Přitom zdůraznil význam objektivního informování o SR. V této souvislosti řekl, že cesta Slovenska do Evropského společenství vede přes jeho pravdivý obraz. K tomu by mělo přispět i důsledné paritní zastoupení Slovenska v diplomacii.

Atribut “přísně tajný” představuje Dokument jako vrcholně důležitý (pojmenování “zpráva vlády” označuje vlastně jeho žánr). To, že Mečiar interpretoval Dokument jako projev nepřátelství a pokrytectví české strany, však ukazuje, že tímto atributem je akcentováno také to, že česká vláda existenci Dokumentu před slovenskou a (asi i) českou veřejností tají. Mečiar ostatně českou vládu vyzval, aby Dokument zveřejnila. Další rys, který Mečiar Dokumentu přisoudil, tj. “propracovanost” (viz zvláště formulaci “zpráva obsahuje i takové detaily…”), jednak potvrzuje závažnost Dokumentu, jednak je důkazem pokrytectví české strany. Toho, že v rozporu s deklarovaným postojem s rozpadem federace již delší dobu počítá a je na něj dobře připravena. Rysy, kterými Mečiar Dokument charakterizuje, tedy nejsou izolované, ale odkazují jeden na druhý a navzájem se potvrzují.

P. Pithart: Jde o analýzy různých variant rozchodu

Vzhledem k tomu, že sledujeme utváření identity Dokumentu v interakci, zaměříme se především na ty pasáže Pithartovy reakce, v nichž jsou odmítány rysy, které Dokumentu přisoudil V. Mečiar. Z ukázky je totiž zřejmé, že předmětem sporu (vyjednávání) není sama existence Dokumentu, ale to, které rysy považují oba mluvčí za podstatné. Podle Pitharta tak např. nelze Dokument považovat za “přísně tajnou zprávu české vlády”, protože jde pouze o “soubor analýz a studií”, který vláda nikdy neschvalovala. Formulace “Vladimír Mečiar měl pravděpodobně na mysli to, čemu novináři říkali katastrofický scénář” pak Dokumentu – v protikladu k Mečiarovu zdůrazňování “tajnosti či utajovanosti”- přisuzuje rys “známosti”. Samo označení “katastrofický scénář” Pithart sice prezentuje jako cizí, užívané novináři, ale není tak vzdáleno jeho staršímu přirovnání Dokumentu k “požárním směrnicím” (užitému v pravidelném rozhlasovém vystoupení na stanici Praha, viz ČSTK 28.5.91). Zatímco podle Mečiara je Dokument nepřátelskou aktivitou české vlády, v Pithartově podání jde pouze o předjímání možných problémů či (vypůjčíme-li si jeho charakteristiky části obsahu Dokumentu) o “opatření ochranného charakteru”.

Na Mečiarovo vystoupení reagoval týž den ve večerním zpravodajství České televize předseda vlády V. Klaus. Dokument označil za pouhý “soupis problémů” spojených s eventuálním rozpadem státu a jeho tajnost a závažnost, zdůrazňovanou Mečiarem, zlehčil formulací “Myslím, že nazývat to tajnou zprávou s velkým T a zdůrazňovat to, je trochu nadsázkou”.

To znamená, jak uvedl V. Klaus, že neví, co je v ní napsáno. “Vím pouze to, že kdysi minulá česká vláda začala psát soupis problémů, které by mohly nastat, kdyby ...,” řekl doslova. “Myslím, že nazývat to tajnou zprávou s velkým T a zdůrazňovat to, je trochu nadsázkou,” dodal.

Připomeňme, že Mečiar ve svém vystoupení Dokumentu nejen přisoudil jisté rysy, ale také – na základě těchto rysů - českou stranu vyzval, aby Dokument zveřejnila. To, že ani Pithart, ani Klaus a další ministři jeho vlády na tuto výzvu nijak explicitně nereagovali, bylo domníváme se umožněno tím, že Dokumentu přisoudili jiné rysy než Mečiar: Pokud se o existenci Dokumentu ví a navíc nejde o ucelený materiál (Pithart), resp. vůbec neexistuje či jde jen o soupis opatření (Klaus a ministři jeho vlády), je Mečiarova výzva bezpředmětná.

Důležité je také to, že dotázaní politici na Mečiarovo vystoupení pouze reagovali, spíše než odmítnout se ho snažili tím či oním způsobem přejít. Podle našeho názoru tomu tak bylo proto, že měli zájem na zachování společného státu (to je případ Pithartův), nebo proto, že s Mečiarem v dané době jednali o podobě federace (to platí zvláště pro V. Klause). Druhou možnost nemůžeme na základě shromážděného materiálu doložit, první nepřímo potvrzuje následující ukázka.

Daniel Kroupa v této souvislosti odmítl výroky slovenského premiéra Vladimíra Mečiara, že je Slovensko do nezávislosti tlačeno českou stranou. V pozadí žádosti V. Mečiara, aby česká vláda zveřejnila “přísně tajnou zprávu” o krocích při případném rozpadu ČSFR, je podle D. Kroupy snaha HZDS dokumentovat, že to není Slovensko, které chce rozdělit stát.

Nelze totiž přehlédnout, že místopředseda ODA D. Kroupa, který se jako jediný z českých politiků vyjádřil k motivaci Mečiarova vystoupení (jde o snahu “HZDS dokumentovat, že to není Slovensko, které chce rozdělit stát”), současně naznačil možnost konání politických procesů na Slovensku, odsoudil slovenskou politiku v rámci federace a v zásadě se vyslovil pro rozdělení státu (viz “Podle místopředsedy ODA Kroupy nezbývá české vládě a České republice, než aby hledaly vlastní způsob, jak utvářet vlastní státnost”).

“Česká politika vůči Slovensku měla doposud dvě tváře. Jedna byla tváří otců národa uklánějící se Slovákům, která nám rozdávala rady, co máme a nemáme dělat. Na druhé straně to byla politika agresivního útoku vůči Slovensku, kdy země byla vydávána za fašistickou, antisemitickou a rozvratnickou. Zhrozil jsem se, když jsem se seznámil s obsahem tajné zprávy, kterou předsednictvo vlády České republiky projednalo a na jejímž základě se připravovaly odvetné kroky vůči Slovensku. To není přátelství, to je nepřátelství. Kroky, které v ní byly zahrnuty, hraničí s rasismem.”

Uvedl další podrobnosti z obsahu Dokumentu, některé (přípravu exodu Romů na Slovensko a opatření proti Slovákům žijícím v ČR) označil za rasistické, jiné za důkaz toho, že hospodářské soužití se Slovenskem je pro Českou republiku velmi výhodné (k tomu srov. dále reakci J. Stráského). Celý Dokument pak - podobně jako v prvním vystoupení, jen vyhroceněji a explicitněji - charakterizoval jako důkaz pokrytectví české strany (viz zvláště “Česká politika vůči Slovensku měla doposud dvě tváře…”). Z hlediska přístupu, který zde aplikujeme, je důležité to, že na rozdíl od prvního vystoupení přiřkl autorství Dokumentu vládě Pithartově a že Klausovu vládu vyzval k tomu aby se od něj distancovala. To, že se Mečiar k Dokumentu vrátil, a to na politicky mnohem závažnějším fóru, svou výzvu přeformuloval (Pohrozil tím, že pokud ho česká vláda nezveřejní nebo se od něj nedistancuje, učiní tak sám.) a užil vyhrocené formulace, bylo domníváme se motivováno nedostatečnou reakcí české strany na jeho první vystoupení: Výzva, aby česká strana Dokument zveřejnila, byla oslyšena, a proto ji – a mnohem důrazněji - zopakoval.

Už pouhý počet reakcí českých politiků (opět jde ovšem o reakce vyžádané ČSTK nebo českými deníky) ukazuje, že vystoupení na oficiálním fóru SNR přikládala česká strana větší váhu. V jednotlivých reakcích budeme sledovat nejen utváření identity Dokumentu, ale i kategorizaci Mečiarovy aktivity samé. Jako první uvádíme agenturní zprávu o vystoupení bývalého premiéra P. Pitharta ve večerním zpravodajství České televize.

Bývalý český premiér Petr Pithart dnes v televizních Událostech, komentářích k problému tzv. tajné zprávy české vlády pro případ rozdělení federace znovu prohlásil, “že neexistuje nic, co by vláda jako celek projednala a schválila, ale byli bychom vládou na baterky, kdybychom se nepřipravovali na všechny eventuality”. Připustil, že dlouhodobě vzniká soubor materiálů, které se snaží vyrovnat se s různými alternativami při rozpadu státu. “Není to oficiální materiál a nová vláda se v tomto smyslu nebude mít od čeho distancovat,” řekl.

Petr Pithart se domnívá, že Vladimír Mečiar se dnes na schůzi SNR přeřekl, když v souvislosti s údajnou tajnou zprávou hovořil o exodu Romů z Čech na Slovensko v případě rozdělení státu. Česká vláda byla naopak z různých romských iniciativ informována o tom, že by bylo třeba počítat s opačným exodem, uvedl Petr Pithart. Úvahy o sankcích vůči Slovákům žijícím v ČR označil za absurdní a za “sprostou pomluvu” Uzavření hranic mezi ČR a SR přicházelo podle bývalého premiéra v úvahu pouze v jedné alternativě, a to v souvislosti s ochranou měny. V takovém případě by krátkodobé uzavření hranic bylo nutné, ovšem týkalo by se i hranic s jinými státy, např. s Rakouskem, kde se nachází značné množství čs. oběživa.

Podnětem k zahájení prací na tzv.katastrofickém scénáři české vlády byl podle Petra Pitharta jednoznačně Vladimír Mečiar a jeho nečekaná návštěva Prahy jako slovenského premiéra v prosinci 1990, kdy vyjádřil obavy, že SNR vyhlásí za několik dní svrchovanost zákonů SNR nad zákony FS. Z podnětu Petra Pitharta se následující den sešla mimořádná schůze ČNR a z jejího podnětu vznikl soubor “úvah, analýz, propočtů a odhadů”.

V televizním rozhovoru bývalý český premiér řekl, že Vladimír Mečiar mu v září 1990 sdělil, že má v Praze “svoji policii, svoji výzvědnou službu a že ví, co se v Praze šustne, hned druhý den”. Petr Pithart to uvedl v souvislosti s informací, kterou mu tehdy poskytl Vladimír Mečiar, že ve slovenské vládě je několik spolupracovníků StB. “Všem jsem to řekl, ale nemám to schované na vládě, mám to v trezoru...,” řekl tehdy podle Petra Pitharta Vladimír Mečiar.

P. Pithart charakterizoval Dokument víceméně stejně jako ve svém prvním vystoupení, tedy jako pracovní, nehotový a neoficiální materiál. Uvedl také, že ke vzniku Dokumentu podstatně přispěl sám V. Mečiar (viz 1.), a Dokument tak ve shodě se svou reakcí na první Mečiarovo vystoupení opět charakterizoval jako produkt vnějších okolností. Opíraje se o vlastní interpretaci Dokumentu, označil Mečiarovu výzvu, aby česká vláda Dokument zveřejnila, za bezpředmětnou, srov. “Není to oficiální materiál a nová vláda se v tomto smyslu nebude mít od čeho distancovat”.

Na Mečiarovo vystoupení reagoval (opět ovšem na vyzvání ČSTK) také J. Stráský, tehdejší federální premiér, místopředseda Pithartovy vlády a podle vlastních slov spoluautor Dokumentu.

J. Stráský tak reagoval na dnešní prohlášení předsedy vlády SR Vladimíra Mečiara, který v SNR řekl, že se zhrozil obsahu “tajné zprávy české vlády”. Podle slov slovenského premiéra ve zprávě vláda ČR mimo jiné počítala s exodem Romů z Čech na Slovensko, se sankcemi vůči Slovákům žijícím v České republice a s uzavřením hranic mezi oběma republikami.

Z textu je zřejmé, že přihlásit se k spoluautorství Dokumentu neznamená pro Stráského přiznat vinu (a reagovat tak v intencích Mečiarova vystoupení), ale umožňuje mu z pozice kompetentní osoby prohlásit, že se Mečiar “stal objektem omylu”. I když budeme předpokládat, že pojmenování “tzv. katastrofický scénář” nepoužil J. Stráský, ale autor zprávy, můžeme říci, že J. Stráský kategorizoval Dokument podobně jako P. Pithart, tedy jako pracovní text. Poukazem na existenci podobného materiálu slovenské vlády pak popřel Mečiarovu charakteristiku Dokumentu jako agresivního protislovenského aktu. Obsah materiálu slovenské vlády zabývajícího se ekonomickými důsledky rozdělení pro Slovensko mu pak posloužil jako argument proti Mečiarovu tvrzení, že Dokument potvrzuje ekonomickou výhodnost federace pro ČR.

Jaroslav Šabata v rozhovoru pro ČSTK však poukázal na existenci souboru studií a analýz, o nichž už v těchto dnech veřejně hovořil bývalý český premiér Petr Pithart. Ten zdůraznil, že žádný dokument, který by bylo možné chápat jako stanovisko či plán české vlády, neexistuje, připomněl Jaroslav Šabata a pokračoval: “Z toho vyplývá, že neexistovala žádná závazná odpověď bývalé české vlády, jak reagovat na to, co Petr Pithart charakterizoval jako neústavní rozdělení státu. Nelze však říci, že neexistují podklady, které se touto otázkou zabývaly. V souboru těchto materiálů je i neveřejná, chcete-li tajná zpráva, kterou si loni od české vlády vyžádala ČNR, případně další,” řekl.

Jaroslav Šabata, jak sdělil ČSTK, vychází z toho, že Vladimír Mečiar má informace o určitých věcech “z druhé ruky” a že nemůže znát všechny souvislosti úvah, které trvaly od počátku loňského roku do jara letošního, kdy vyvstaly otázky v souvislosti s úvahami o rozdělení kupónové privatizace podle republik. “V této věci se dokonce konalo mimořádné uzavřené zasedání české vlády. Po něm veřejně informoval tehdejší místopředseda vlády Jan Stráský o možnosti nostrifikovat kupónové knížky. Zdůraznil však při tom, že tento návrh byl vládou odmítnut jako krok neústavní,” řekl Šabata.

J. Šabata charakterizoval Dokument podobně jako P. Pithart (dvakrát se na něj také přímo odvolal) a naznačil, že V. Mečiar není v této věci zcela kompetentní. Přesto nelze přehlédnout jeho vstřícnost vůči slovenské straně: Motiv Mečiarova vystoupení spatřuje v obavách slovenské vlády z toho, že by česká strana mohla mít podobné záměry i nyní, a jeho požadavek, aby se česká strana od Dokumentu distancovala, považuje proto za oprávněný.

5.2.0 Dále budeme sledovat, jak se o obou Mečiarových vystoupeních, reakcích českých politiků na ně a o Dokumentu samém psalo ve zprávách a komentářích RP, LN a MFD.

BRATISLAVA – Ke zveřejnění přísně tajné zprávy, v níž jsou podle něj časově rozpracována opatření pro případný rozpad ČSFR, vyzval ve čtvrtek českou vládu předseda vlády SR Vladimír Mečiar při setkání se členy sdružení slovenských novinářů Za pravdivý obraz Slovenska. Jak uvedl, zpráva obsahuje i takové detaily, jakými jsou například okolkované peníze platné jen v ČR a vydávané na občanský průkaz výhradně občanům ČR, uzavření hranic apod. Postoj české strany se podle Mečiarových slov od prvních jednání mezi HZDS a ODS velmi výrazně změnil. Česká strana, jak řekl, již nemá zájem předstírat, že jí ještě na soužití záleží. “To všechno jsou kroky, které nelze nazvat akty přátelství,” dodal.

Rozdíly mezi verzí RP a LN (vyjma titulky) svědčí primárně o odlišné redakční práci s agenturními zprávami, současně ale odrážejí dva různé způsoby konstrukce dané události. RP Mečiarovo vystoupení nijak nehodnotí, pouze ho svým čtenářům zprostředkovává. V titulku je (shodně s agenturní zprávou) charakterizováno jako žádost, tedy jako komunikační akt vyžadující reakci české strany. V LN je tento moment výrazně oslaben. Titulek akcentuje jinou část Mečiarova vystoupení a vlastní text je prezentuje nikoli jako žádost či výzvu, ale pouze jako sled tvrzení, zpochybněných navíc – pars pro toto – už otazníkem v titulku. Náš výklad potvrzuje i to, že LN se už k prvnímu Mečiarovu vystoupení nevrátily, ale RP mu následující den věnovalo rozsáhlý článek.

Žádná přísně tajná zpráva české vlády o rozpadu Československa podle bývalého předsedy české vlády Petra Pitharta neexistuje. Reagoval tak na čtvrteční vystoupení V. Mečiara na besedě se členy sdružení slovenských novinářů Za pravdivý obraz Slovenska, kde premiér Mečiar mj. prohlásil. “Zjistil jsem, že existuje přísně tajná zpráva vlády ČR, která nebyla zveřejněna – už dnes znám její obsah – kde se předpokládá, co udělá česká vláda při rozdělení státu do 24 hodin, do 48 hodin, do týdne a co potom.” Slovenský premiér požaduje, aby česká strana tento tajný plán zveřejnila.

“Vladimír Mečiar měl pravděpodobně na mysli to, čemu novináři říkali katastrofický scénář,” uvedl. “Je to soubor analýz a studií, které vznikaly postupně o tom, jaké položky by České republice chyběly především v hospodářské oblasti, kdyby došlo k rozchodu nikoliv korektnímu,” řekl Pithart. Dodal, že to byly úvahy jednotlivých ministrů, o tom, co by bylo potřeba udělat v jejich resortech v případě rozpadu státu. Expremiér zdůraznil, že v těchto materiálech jsou různé varianty rozchodu od pokojné cesty, kdy na vše bude dost času, až po krajní variantu, která by znamenala nezbytnost podniknout okamžité kroky na ochranu měny a ekonomiky v ČR. “Nikdo tyto materiály neprohlásil za přísně tajné.

Nejsou ani tak označeny. Nepokládali jsem však za užitečné s nimi veřejnost seznamovat, protože některá opatření ochranného charakteru jsou účinná, pouze když nebudou dopředu známá.

Podle ministra vnitra ČR Jana Rumla žádná tajná zpráva o postupu při rozpadu Československa, kterou by vypracovala současná česká vláda, neexistuje.

Také ministr kontroly ČR Igor Němec a ministr spravedlnosti ČR Jiří Novák, kteří byli již v minulé vládě, prohlásili, že o žádné tajné zprávě současné vlády ČR nic nevědí.

Někteří vedoucí pracovníci bývalé ČNR nám potvrdili, že tzv. katastrofický plán české vlády pro případ rozpadu Československa existuje. Také někteří bývalí poslanci českého sněmu se netajili s tím, že na jednom z uzavřených jednání byli v hrubých rysech o něm informováni. Jakékoliv pokusy získat ho byly marné s odůvodněním, že se jedná o přísně tajný materiál, který je uložen v trezoru a má k němu přístup jenom několik osob.

Poslanec ČNR Jiří Payne (ODS), předseda zahraničního výboru českého sněmu, na předvolebním mítinku své strany 31.5.1992 v Městské knihovně v Praze řekl, že pro případ rozdělení státu “ … jsme přiměli českou vládu, aby připravila scénář, který je skutečně připraven velmi dokonale, až tak, že člověku by se chtělo ho spustit. Včetně zásobování naftou, včetně surovin a všeho. Ta věc je velmi dobře připravena.”

Mečiarovo vystoupení je v článku představeno jako důležitá politická událost a stejně jako v první zprávě je o něm referováno bez jakékoli distance. Dokument je charakterizován jako ucelený, připravený a především jako tajný či utajovaný (viz zvl. pasáž “Také někteří bývalí poslanci českého sněmu se netajili s tím, že na jednom z uzavřených jednání byli v hrubých rysech o něm informováni. Jakékoliv pokusy získat ho byly marné s odůvodněním, že se jedná o přísně tajný materiál, který je uložen v trezoru a má k němu přístup jenom několik osob”). Na tajnost či utajovanost Dokumentu se soudíme poukazuje i akcentováním (a částečně i vytvářením) rozporů v reakcích jednotlivých českých politiků. Přestože z vlastního textu vyplývá, že Dokument existuje a že jej vypracovala Pithartova vláda, v titulku se objevuje otázka, zda Dokument existuje, podtitulek je prezentován jako spor mezi P. Pithartem a J.Paynem (výroky J. Payna však pocházejí už z května 1992) a rozpory v odpovědích dotázaných zdůrazňuje i perex. RP tak událost konstruuje jako spor o existenci dokumentu, novinářským jazykem jako “kauzu”, ve které je – a to především na české straně - mnoho nejasného.

Týž den informovala o Mečiarově vystoupení poprvé MFD.

Žádná tajná zpráva vlády o rozpadu ČSFR podle včerejšího prohlášení bývalého českého premiéra Petra Pitharta neexistuje. “Vladimír Mečiar myslel asi to, čemu novináři říkali katastrofický scénář”“ řekl Pithart. Expremiér uvedl. že v těchto materiálech jsou různé varianty rozchodu. “Nikdo tyto materiály neprohlásil za přísně tajné. Nepokládali jsem však za užitečné s nimi veřejnost seznamovat, některá opatření jsou účinná, pouze když nebudou dopředu známá”, zdůraznil P. Pithart. Ministr vnitra ČR Jan Ruml uvedl, že neexistuje zpráva o postupu při rozpadu ČSFR, kterou by vypracovala současná česká vláda. Předseda SNR Ivan Gašparovič při setkání s mimořádným a zplnomocněným velvyslancem ES v ČSFR Leopoldo Giuntim uvedl, že slovenská reprezentace scénář “odmítá, a pokud existuje, bude mít při jednáních o dalším soužití dvou suverénních republik velký význam”. Pan Giunti poznamenal, že o materiálu ví.

Podle našich informací obsahuje dokument “technologické” kroky nutné k dělení státu – kolkování peněz je např. rozvrženo na dva až tři měsíce. “Katastrofický scénář” vznikl před více než rokem prakticky souběžně s dokumentem slovenské vlády o případných dopadech dělení ČSFR, se kterým má, podle nejmenovaného vysokého úředníka Úřadu české vlády “řadu shodných rysů”.

MFD vychází z týchž agenturních zpráv jako RP, ale rysy “tajnost” a “agresivnost”, které Dokumentu přisoudil Mečiar a které RP nijak nezpochybnilo a v případě tajnosti dokonce zdůraznilo, odmítá: V titulku se čte, že Dokument není nový, v textu se píše, že obsahuje “technologické kroky”, a poukazuje se na existenci podobného materiálu slovenské vlády. MFD uvádí, že Mečiar vyzval českou vládu, aby Dokument zveřejnila, a připomíná názor I. Gašparoviče, že by tento materiál mohl mít velký význam pro česko-slovenská jednání. Podobně jako LN ale Dokument zároveň prezentuje jako neaktuální a vlastně neproblematický a tím interakční povahu Mečiarovo vystoupení výrazně oslabuje. Podobný postoj k Dokumentu vyjadřuje komentář Mečiarova slovní mlha (MFD 11.7.92). V něm je negativně hodnocena motivace Mečiarova vystoupení (viz titulek) a Dokument je podán jako produkt racionálního chování v mezní situaci, tedy jako něco vynuceného okolnostmi. Srov. následující ukázku: “A ´tajná zpráva´? Nic mimořádného. Když uvážíme, že každý racionální člověk myslí v alternativách, zvlášť dostane-li se do nějaké mezní situace. Aspoň se vystavuje menšímu riziku, že bude zaskočen nepřipravený na vývoj událostí.”

5.2.2 O Mečiarově vystoupení v SNR informovalo RP takto:

Bratislava (vlastní zpráva) - Slovenský premiér Vladimír Mečiar obvinil českou vládní politiku z “agresivního útoku vůči Slovensku a jeho reprezentantům”. Stalo se tak v jeho vystoupení v SNR, která ve středu pokračovala v rozpravě o programovém prohlášení slovenské vlády. V. Mečiar mj. uvedl. že volbami skončilo období dvou tváří České republiky. Na jedné straně to byla tvář téměř otců národa, chápajících a respektujících naše potřeby, při které se rozdávaly rady, co máme a nemáme dělat. “Na druhé straně to však byla politika agresívního útoku vůči Slovensku a jeho reprezentantům, kdy země byla vydávaná za fašistickou, antisemitskou, separatistickou, nacionalistickou atd. Jednali jsme s představiteli ČR a zhrozil jsem se, když jsem se seznámil s obsahem tajné zprávy, kterou předsednictvo vlády ČR projednávalo a na jejímž základě se připravovaly odvetné kroky vůči Slovensku. To není přátelství. To je nepřátelství a boj o přežití. Kroky, které byly uvedeny v tajné zprávě, hraničí s rasismem. To byl programovaný rasismus. Jestli se to na české straně někomu nezdá, jestli nenajdou v nové vládě odvahu distancovat se od těchto postojů staré vlády, vláda SR, která tuto tajnou zprávu projednávala, si osvojuje právo oznámit její znění celé mezinárodní veřejnosti. Ať svět ví, jak se při příležitosti rozdělení připravoval exodus Romů na Slovensko. Jaké kroky se připravovali vůči Slovákům žijícím v Čechách. Také kdo chtěl stavět zátarasy na hranicích a hraničních přechodech. Také kdo připravoval jiné kroky, které by vedly v podstatě k rozpadu života této republiky. Jestli se toto všechno dělo, tak nás to mrzí, protože k mnohým partnerům, kteří se podíleli na jednání o tomto dokumentu, jsme měli osobní důvěru a přátelství. Byli jsme ohromeni nehumánností tohoto dokumentu. Tohle Slováci nikdy nechtěli a nechtějí. Nechceme přestěhovávat rodiny, nechceme nikoho na Slovensku postihovat za to, že je Čech. (…) Ta zpráva však měla i jedno pozitivní. Mj. hodnotila. co by ČR ztratila dovozem ze Slovenska. Kdybychom šli na světové ceny, u většiny výrobků by platila jedenapůlnásobně až pětinásobně víc než dnes. A to při nezměněném objemu vzájemné výměny.

V krátkém rozhovoru se zpravodaji RP V. Mečiar uvedl, že tento dokument obsahuje přesnou posloupnost kroků české strany, co by se mělo stát v den rozpadu, co za 24 a 48 hodin, co za týden, měsíc a co potom. Kroky uvedené v tajné zprávě nejsou akty kulturního rozdělení státu a nejsou akty budoucí spolupráce dvou tak kulturních národů, jako jsou Češi a Slováci, uvedl Mečiar. Počítá se tam s nehumánními opatřeními proti Romům, Slovákům žijícím v Čechách atd. Rozsah a záměr tajné zprávy byl pro mne i ostatní členy vlády, kteří se s ní seznámili, tak překvapující, že jsme se zhrozili, že ve 20. století může vůbec někdo uvažovat v takových kategoriích. Některé kroky z tajné zprávy mi připomínají Jižní Afriku, řekl Mečiar

RP tedy ani tentokrát Mečiarovy výroky nijak nekomentovalo, ve vlastním textu i v reprodukci krátkého interview s Mečiarem je svým čtenářům jen zprostředkovalo. Opět také akcentovalo interakční povahu události. K tomu srov. titulek Mečiar obvinil českou vládní politiku z agresivity vůči Slovensku a především druhý text z téhož dne:

Za prvé – já ten scénář znám, poněvadž jsem samozřejmě na něm spolupracoval. Za druhé, je to už řada měsíců, nepamatuji si ho přesně. Za třetí – samozřejmě byly varianty uzavření hranic, ale nebyly tam žádné sankce proti Slovákům, což se nevyskytuje poprvé ve slovech pana Mečiara. Já si myslím, že je třeba, aby pan Mečiar řekl, odkud to čerpá, jestli má správný zdroj.

Kdybych mohl ještě jako bývalý člen české vlády rozhodnout o tom, aby se ten scénář zveřejnil, tak bych pro to hlasoval, poněvadž je z toho zbytečně moc řečí. To byl běžný technický scénář pro dělení státu. První část tohoto tzv. katastrofického scénáře přečetl pan premiér Pithart v ČNR, to existuje jako dokument, a druhá část byla vlastně jeho, řekl bych, technická konkretizace. To znamená, že tam bylo například zavření hranic a podobně. Ale nebyly tam žádné sankce, poněvadž k rozdělení státu nejsou žádné sankce třeba.

V rozhovoru pro ČSTK řekl J. Stráský, jako spoluautor tzv. katastrofického scénáře české vlády, respektive obou jeho následných verzí, že podle něj se pan Mečiar stal objektem omylu a hovoří o jiném textu. Premiér dodal: “Protože jsem kdysi četl i text slovenské vlády, který byl podobně označován a vznikl zhruba ve stejné době, mohu rovněž říci, že jsem se zhrozil. Text obsahoval zejména ekonomická rizika oddělení Slovenska,” dodal premiér Stráský.

Zpravodajka RP požádala o vyjádření místopředsedu federální vlády M. Čiče (HZDS). Sdělil jí: “Mám stejné informace, jaké prezentoval pan premiér Mečiar. Přiznám se, že jsem byl těmito údaji velmi překvapen, protože jde o typicky nikoliv strategický, ale tragický scénář, pokud by skutečně pocházel z kompetentního pramene. Mnoho věcí se v něm prezentuje v jiném světle, i co se týká slovenské a české ekonomiky. Důraz na závislost mezi oběma ekonomikami při zvýraznění určitých pozitivních prvků v ekonomice slovenské se tam objevuje ve velmi zajímavých relacích,” prohlásil M. Čič. “Nevím, zda jde o tzv. katastrofický scénář, který připravila Pithartova vláda. K této zprávě by bylo možné se vyjádřit odpovědně tehdy, kdybychom znali pravý zdroj těchto informací, resp. její autory. Tajnou zprávu jsem viděl na vlastní oči, ale nemohu vyloučit, že jde o nějaký podvrh. V každém případě v materiálu, který jsem četl, jsou obsaženy body o sankcích pro Slovákům žijícím v ČR a slovenským Romům.”

Nová česká vláda nebyla seznámena a ani nepřevzala od své předchůdkyně žádnou tajnou zprávu, o které ve středu v Bratislavě hovořil předseda slovenské vlády Vladimír Mečiar, uvedl na dotaz ČSTK vedoucí Úřadu vlády ČR Jiří Kovář. “Pokud něco existuje, tak určitě ne v té podobě, jak je to prezentováno,” dodal. J. Kovář nevyloučil, že bývalá vláda mohla vypracovat dokument, o kterém V. Mečiar hovořil.

“Česká vláda žádný materiál, který by bylo možné charakterizovat jako tajnou zprávu, nepřijala,” uvedl ve středu v rozhovoru pro ČSTK bývalý ministr české vlády a nynější poradce předsedy FS J. Šabata. Poukázal na existenci souboru studií a analýz, o nichž už hovořil P. Pithart. “V souboru těchto materiálů je i neveřejná, chcete-li tajná zpráva, kterou si loni od české vlády vyžádala ČNR, případně další,” dodal Šabata. Jak řekl, V. Mečiar má informace “z druhé ruky” (…).

Pokud přihlédneme jen k obsahu a řazení reakcí českých politiků a k tomu, že z Čičovy odpovědi je v titulku zdůrazňována možnost, že jde o podvrh, lze říci, že text dává za pravdu české straně. Způsob, jakým zpravodaj RP klade otázky J. Stráskému, a především informace “z důvěryhodných zdrojů”, uvedené navíc v samém závěru článku, však ukazují, že RP i nadále prezentuje Dokument jako něco tajného, resp. utajovaného. Vzhledem k (obecně známé) skutečnosti, že trvalé bydliště v ČR nemělo především mnoho Romů, navíc závěr článku nepřímo potvrzuje, že Mečiarovo tvrzení o přípravě exodu Romů z ČR není úplně nepravdivé.

“Zhrozil jsem se, když jsem se seznámil s jejím obsahem,” řekl V. Mečiar a doplnil, že šlo o “nepřátelství a suchý boj o přežití”. Podle jeho slov ve zprávě vláda ČR mj. počítala s exodem Romů z Čech na Slovensko, se sankcemi vůči Slovákům žijícím v ČR a s uzavřením hranic mezi oběma republikami. Uvedl, že tuto zprávu projednalo předsednictvo minulé české vlády, a dodal, že pokud se nová česká vláda nebude “od tajné zprávy distancovat”, slovenská vláda ji zveřejní. V. Mečiar vyzval ke  sjednocení Slovenska: “Musíme být svorní a rozhodní,” prohlásil a dodal, že Slovensku jde v současném historickém okamžiku o přežití . (…) Premiér má ujištění od 12 zemí západní Evropy, že v případě ústavního rozdělení ČSFR bude Slovensko uznáno bez problémů.

Odlišná perspektiva podání je víc než patrná. Vlastní text sice informuje o tom, co V. Mečiar řekl o obsahu Dokumentu, i o tom, že opět vyzval českou vládu, aby Dokument zveřejnila, ale v titulku a podtitulku je interakční povaha jeho vystoupení neutralizována. To, že se nad obsahem Dokumentu “zhrozil”, totiž – na rozdíl od titulku RP (viz Mečiar obvinil českou vládní politiku z agresivity vůči Slovensku) – nijak neimplikuje, že by česká strana měla na jeho vystoupení reagovat. Nejdůrazněji je ale neopodstatněnost Mečiarova apelu na českou vládu prezentována v perexu. Tam se čte, že se Mečiar opět zmínil o Dokumentu, “a to přesto, že český premiér Klaus i další čeští představitelé dementovali, že by tato vláda takový dokument měla”.

Vzhledem k spíše negativnímu postoji LN k Mečiarovi lze citaci emotivního výrazu “zhrozil” v podtitulku a podobně vyhrocený výrok v titulku (viz Slovensku jde o přežití) těžko chápat jinak, než že se tu Mečiarovými slovy mluví proti Mečiarovi. Tento postup ostatně LN použily už ve zprávě o jeho prvním vystoupení (viz výše) a učinily tak i v textu nadepsaném Místopředseda vlády M. Čič o “tajné zprávě”. Velmi smutný dokument (LN 16.7.92). Protože LN v tomto textu informovaly o reakcích týchž politiků jako výše uvedený text RP, citujeme pouze pasáž, z níž je zřejmé, že Dokument nepovažovaly za věrohodný: “Na náš dotaz, jak může premiér Mečiar zveřejňovat dokument, o němž si neověřil, zda jde o podvrh, Milan Čič odpověděl, že dokument určitě existuje a česká vláda se zatím od něho nedistancovala” (LN 16.7.92).

Následující den, tedy 17. července, se RP Dokumentem zabývalo - více či méně podrobně - v 6 textech (srov. články Klaus: Do neděle rozpad nebude; Podle Weisse se česká politika zjevně chce komplikovaného Slovenska zbavit; Kalvodu prý nemůže Mečiar překvapit; Uhde-Gašparovič v sobotu a komentáře Mečiarův šok a Další zvrat na dohled). Svým čtenářům zprostředkovalo reakce 8 českých (V. Klause, M. Uhdeho, M. Baudyše, J. Kalvody, J. Horáka, L. Dvořáka, M. Macka a J. Svobody) a 4 slovenských politiků (P. Weisse, J. Čarnogurského, J. Prokeše a I. Mjartana) a Mečiarovu vystoupení tak prezentovalo jako aktuální a konfliktní událost v  česko-slovenských vztazích. Stručně a zjednodušeně lze říci, že oslovení politici reagovali podle stranické a národní příslušnosti, resp. podle postoje k česko-slovenským vztahům: pro českého premiéra Klause byl Dokument nerelevantní, předseda Občanské demokratické aliance J. Kalvoda označil Mečiarovy výroky za “vědomou nepravdu”, slovenský expremiér J. Čarnogurský označil Mečiarovo vystoupení za neseriozní, pro předsedu P. Weisse byl Dokument důkazem separatistických tendencí na české straně, předseda Slovenské národní strany J. Prokeš uvedl další “důkazy”, že Dokument je nepřátelský vůči Slovensku atp. Více než konkrétní výroky jednotlivých politiků je ale pro způsob, jak RP událost konstruovalo, důležitější sám jejich počet a to, že si protiřečí. To umožňuje identitu Dokumentu i nadále prezentovat jako nehotovou, jako předmět sporu.

Vzhledem k tomu, že RP dosud o Mečiarově vystoupení a jeho obsahu informovalo bez jakékoli distance (viz výše), představují důležitý posun oba výše zmíněné komentáře. K. Perknerová a R. Dengler, kmenoví komentátoři listu, totiž Mečiarovo vystoupení odmítli jako akt, který dále vyhrocuje již napjaté česko-slovenské vztahy (srov. zvl. formulace “slovenský premiér se drží sloganu: Slovo není nůž, a přece se rána po něm nezahojí” či “vystoupil V. Mečiar s bojovnými výkřiky a de facto vyhrožováním”):

Při svém expozé k programovému prohlášení slovenské vlády premiér Mečiar obsáhle hovořil o údajné tajné zprávě, kterou projednalo předsednictvo Pithartovy vlády. Na jejím základě se podle Mečiara připravovaly odvetné kroky vůči Slovensku. “To není přátelství. To je nepřátelství a boj o přežití. Kroky, které byly uvedeny v tajné zprávě hraničí s rasismem. To byl programovaný rasismus,” uvedl doslova.

V. Mečiar si musí být vědom, že pokud se stal obětí omylu či cílené dezinformační akce, bude vystaven nejen posměchu, ale také jednoznačnému odsouzení. V situaci, kdy čeští představitelé popírají existenci jím citované tajné zprávy, je nabíledni, že s čímsi podobným i počítá. Pak ovšem zbývá jediné vysvětlení – slovenský premiér se drží sloganu: Slovo není nůž, a přece se rána po něm nezahojí. Po jím vyřčených slovech o nepřátelství a programovém protislovenském rasismu české politické reprezentace skutečně mohou ve vědomí slovenského národa vzniknout rány velmi hluboké. Až tak hluboké, že nic nebude moci zvrátit odhodlání Slováků vyhlásit svou svrchovanost, samostatnost a mezinárodně právní subjektivitu. (O tom, že Mečiarovo dramatické vystoupení posunulo další váhající Čechy mimo pomyslný prostor společného státu se Slováky, rovněž netřeba pochybovat.) V souvislosti s ohlášeným páteční deklarováním svrchovanosti Slovenské republiky v SNR tzv. tajná zpráva minulé české vlády může být zbraní mimořádně silného kalibru, i když ve válce “pouze” studené.

Rozuzlení, už z psychologických důvodů, nelze bez dalších důsledků obvykle odkládat. Situace by se politikům totiž mohla vymknout z rukou a kdoví, kdo by v hrozícím chaosu nakonec převzal roli muže pořádku. Po středeční dělostřelecké přípravě V. Mečiara patrně co nevidět prožijeme další zvrat v našich dějinách.

Mečiarovo vystoupení je spolu s vyhlášením svrchovanosti SR, očekávaným týž den, pro oba komentátory symptomem již neodvratného rozpadu státu (k tomu srov. i titulek výše zmíněného článku Klaus: Do neděle rozpad nebude, otištěného na první straně), ohlašuje – Denglerovými slovy – “další zvrat v našich dějinách”. Politickým faktem tak přestává být existence Dokumentu či jeho obsah a stává se jím to, že a jak s ním V. Mečiar operuje. Tento posun v akcentu pregnantně vyjádřila K. Perknerová: “Slovenský premiér zároveň řekl, že pokud se nová česká vláda nedistancuje od této zprávy, vyhrazuje si právo na její zveřejnění. Tímto Mečiarovým vyhlášením podle mne dostal jeho výraz o téměř studené válce mezi oběma našimi republikami svůj konkrétní obsah. Skoro se kloním k názoru, že z tohoto úhlu pohledu není ani tak podstatné, zda podobná zpráva skutečně existuje, případně kdo ji vypracoval.”

Politik se obvykle nechlubí vlastnictvím dokumentů pocházejících z trezorů jiných politiků. Ne tak pan Mečiar, ten s kradenými papíry nakládá s odzbrojující samozřejmostí. Už jednou to vysvětlil: náhodou je nachází po ránu na svém stole. Náhodou zrovna ty, které se momentálně hodí.

Velmi mírný, někdy možná až příliš mírný Petr Pithart použil ostrého výrazu sprostá pomluva. Mečiarovi blízký Milan Čič nevyloučil podvrh. Nejpravděpodobnější asi je, že pan Mečiar jakési kradené papíry skutečně má, ale je to jen štůsek konceptů a návrhů vládních úředníků, nikoli zpráva vlády. Ale to je přece taky jen drobný rozdíl. Ostatně co na tom záleží! Důležitá byla dusná atmosféra, vyplývající z hrůzných odhalení, jejichž podstatu bude dnes na Slovensku asi jen málokdo ověřovat

Týž názor je vyjádřen i v komentáři MFD nazvaném Přibouchl dveře. V něm se mj. čte: “Vrcholem Mečiarových invektiv bylo tvrzení, že předsednictvo české vlády připravovalo odvetné kroky vůči Slovákům žijícím v Čechách a exodus Romů na Slovensko. Měkkého a nerozhodného politika, bytostného humanistu Petra Pitharta, slovenský premiér tedy nepřímo obvinil z  ´programovaného rasismu´. V. Mečiar tak zřejmě přibouchl dveře před možností udržet svazek s ČR” (MFD 17.7.92).

Dosavadní zjištění lze tedy shrnout tak, že hlavní tři české deníky se v dané chvíli shodly na tom, že Mečiarovo vystoupení je politicky relevantní tím, že záměrně vyhrocuje česko-slovenské vztahy a předznamenává rozpad federace, v náhledu na Dokument se však rozcházely: pro RP zůstávala otázka jeho existence a obsahu otevřená, pro LN a MFD nikoli. V případě LN o tom svědčí zvláště pasáž “Velmi mírný, někdy možná až příliš mírný P. Pithart použil ostrého výrazu sprostá pomluva. Mečiarovi blízký Milan Čič nevyloučil podvrh. Nejpravděpodobnější asi je, že pan Mečiar jakési kradené papíry skutečně má, ale je to jen štůsek konceptů a návrhů vládních úředníků, nikoli zpráva vlády. Ale to je přece taky jen drobný rozdíl. Ostatně co na tom záleží!” (LN 17.7.92) a titulek Překonaný dokument (LN 18.7.92). V případě MFD pak to, že text, ve kterém MFD informovala o reakcích českých politiků na Mečiarovo vystoupení, nese titulek Obranná doktrína není nepřátelství.

Ve výše uvedených textech RP zůstala otázka identity a obsahu Dokumentu otevřená, tento deník proto otiskl reakce českých politiků na zveřejněné pasáže Dokumentu, srov. titulek Politici k tzv. tajnému scénáři bývalého českého kabinetu. Baudyš a Horálek údajná opatření popírají, podle Klause to není zásadní dokument (RP 23.7.92). MFD, která akceptovala Stráského kategorizaci Dokumentu jako “obranné doktríny”, převzala z Prostoru pasáže, v nichž jsou zmiňována opatření týkající se Romů, a především otiskla následující komentář:

Čteme-li okem nezaujatým výňatky z “katastrofického scénáře” předcházející české vlády, musíme konstatovat, že V. Mečiar měl přece jen pravdu, když hovořil v SNR o přípravě exodu Romů na Slovensko a o krocích, které se “připravovaly vůči Slovákům”. A je ostudou do věci zasvěcených českých politiků, ať předchozích či nynější garnitury, kteří nepřipustili, že se v materiálech české vlády nepokrytě mluví o “odstěhování občanů romské národnosti na Slovensko”. Anebo o tom, že mnozí občané slovenské národnosti budou muset přestat v Čechách pracovat, a některým dokonce může být zakázáno dojíždění za prací do českých podniků. Zároveň jsou však nepatřičné Mečiarovy extatické výroky o “nehumánnosti tohoto dokumentu” či “odvetných krocích proti Slovákům”. Střízlivé texty ministerských úředníků pouze pragmaticky předjímají problémy, které nastanou při dnes již neodvratitelném dělení ČSFR. Občané slovenské národnosti se stanou pro orgány ČR cizinci a budou (případně nebudou) dostávat povolení k pobytu či práci přesně podle mezinárodních zvyklostí. I takové problémy musí včas a bez emocí řešit nově zvolené politické reprezentace.

Jeho titulek sice dává Mečiarovi za pravdu, při bližším zkoumání se ale ukazuje, že zveřejnění výňatků dosavadní interpretaci MFD zásadně neproměnilo. Kategorizace Dokumentu jako materiálu pragmaticky předjímajícího problémy spojené s rozpadem státu je totiž velmi blízká Slavíkovu příměru přípravy takových materiálů k chování  racionálního člověka v mezní situaci (viz výše citát z jeho komentáře Mečiarova slovní mlha, MFD 11.7.92). Formulace “Střízlivé texty ministerských úředníků pouze pragmaticky předjímají problémy, které nastanou při dnes již neodvratitelném dělení ČSFR” (tučně J.H., K.K.), pak dokládá, že pro komentátora MFD nebyl rozhodující obsah Dokumentu, ale aktuální politická situace. Leschtina vlastně na celé věci považuje za problematické pouze to, že čeští politici “nepřipustili”, že Dokument existuje a že obsahuje opatření, o nichž mluvil Mečiar.

LN reagovaly na zveřejnění výňatků z Dokumentu obdobně. V textu Střízlivě o historii katastrofického scénáře (LN 23.7.92, s.2) signalizuje neaktuálnost Dokumentu již titulek. Ve vlastním textu se pak o Dokumentu čte: “Jde tedy o dobový pracovní materiál, který reaguje především na možnost tzv. divokého, neústavního rozpadu. Hovoří se v něm o tom, že by se v takovém případě mělo zabránit hromadnému stěhování Romů do Čech. Je v něm uvedeno i to, že pracovníkům s trvalým bydlištěm na Slovensku by mělo být udělováno pracovní povolení, a o tom, že zaměstnancům slovenské státní příslušnosti bude ve zrušených federálních orgánech ukončován pracovní poměr. Jde o upozornění na problémy, které skutečně bude nutno při rozdělení státu řešit. Bez hysterické reakce strany jedné a bez snahy o jejich zatajování ze strany druhé.”

Reakce české strany je v poslední větě ukázky (i textu) označena za zatajování, ve výše uvedeném komentáři MFD se zase píše: “A je ostudou do věci zasvěcených českých politiků, ať předchozí či nynější garnitury, kteří nepřipustili, že se v materiálech české vlády nepokrytě mluví o ´odstěhování občanů romské národnosti na Slovensko´”(MFD 22.7.92). Lze tedy říci, že LN a MFD nakonec Dokumentu – podobně jako RP – přisoudily rys “utajovanost” Zatímco RP však utajovanost Dokumentu akcentovalo od počátku (viz zvláště otázky kladené J. Stráskému v článku Reakce na vystoupení V. Mečiara v SNR, RP 16.7.92), LN a MFD se tomuto rysu věnovaly teprve po zveřejnění výňatků z Dokumentu. Protože však Dokument interpretovaly jako materiál pragmaticky předjímající problémy spojené s “již neodvratitelným dělením” federace, bylo zatajování jeho existence a obsahu před českou veřejnost z pohledu jejich komentátorů vlastně zbytečné.

Obecně lze říci, že postoj LN a MFD k  Mečiarově politice byl a priori odmítavý, a proto jeho vystoupení od počátku zpochybňovaly a akceptovaly interpretace Dokumentu podané českými politiky. V tomto rámci pro “utajovanost”, zdůrazňovanou Mečiarem, prostě nebylo do zveřejnění výňatků místo. Postoj RP k Mečiarově politice byl spíše neutrální a postoj k české politice kritický, a proto Mečiarova vystoupení a priori neodmítalo a v dotazech, které kladlo českým politikům, se orientovalo na rysy, které Dokumentu přisoudil, tedy i na jeho utajovanost. Následující komentář nás však vede k domněnce, že RP tento rys akcentovalo i proto, že umožňoval tematizovat (ať již skutečný, nebo domnělý) rozpor mezi česko-slovenskou politikou české reprezentace a míněním veřejnosti (v ukázce srov. “Odpověď na otázku, kde a především kdy takové konkrétní plány – tedy nikoliv jenom úvahy, jako v případě předchozí české vlády – vznikly, by totiž napověděla, zda o osudu federace bylo skutečně rozhodnuto už v den voleb, nebo dokonce ještě před ním.”).

Nepochybuji o tom, že stejně tak jako existuje plán na zřízení celnic, jsou jistě připraveny kolky pro případ rozdělení měny, v příslušných trezorech jistě leží i na minuty přesné scénáře na uzavření hranic a kdoví na co ještě. Taková opatření jsou nevyhnutelná stejně jako snaha udržet je v tajnosti. Pochopitelné je i to, že se musejí připravovat v určitém předstihu. A právě míra onoho předstihu je tím jediným, co by mne opravdu hodně zajímalo. Odpověď na otázku, kde a především kdy takové konkrétní plány – tedy nikoliv jenom úvahy, jako v případě předchozí české vlády – vznikly, by totiž napověděla, zda o osudu federace bylo skutečně rozhodnuto už v den voleb, nebo dokonce ještě před ním.

Tuto část analýzy uzavřeme následujícím komentářem LN:

Zvídaví novináři zprávu publikují a divné je jen to, že jí pořád ještě nedali obligátní přezdívku. (Zprávagate, katastrofagate, případně Pithartgate.) Zpovídají ministry bývalé a současné. V televizi se jedni od druhých liší pouze tím, jak jsou oblečeni, ti první (politicky vzato ovšem druzí) si hoví v tričkách a džínových košilích, ti druzí (politicky ovšem jedničky) se musí v těch vedrech pařit v kravatách. Společně nic nebo skoro nic nevědí, zejména o sporné pasáži, týkající se nuceného exodu Slováků a Romů nach Osten.

A přitom je to tak prosté … Tlak na osamostatnění Slovenska trvá už hodně dlouho, byť dlouho maskován kulantnějšími názvy – například zviditelnění. Bylo zcela přirozené, že příslušní čeští úředníci dostali příslušné úkoly a že mezi nimi bylo i slohové cvičení na téma, co dělat, kdyby … Bylo zcela přirozené, že dotyční čeští úředníci zahrnuli do slohového cvičení všechny varianty a všechna potenciální zánětlivá ložiska, a pohoršení nad tím, co je napadlo, je jednak nelogické, jednak poněkud pokrytecké. Řečeno totiž módní lustrační terminologií je “katastrofický scénář“ nikoli tajnou zprávou, nýbrž kandidátem tajné zprávy. Navíc jeho pojmenování je již anachronismem – co se loni na podzim zdálo být katastrofou, je sice smutné, ne však katastrofické: středeční jednání ODS - HZDS - alespoň ve vnějších projevech pragmatické - je toho potvrzením. Doufám, že příslušní úředníci teď dostanou za úkol připravit nové slohové cvičení. Doufám, že do něj zcela pragmaticky zapracují všechny možné varianty vývoje a všechna možná zánětlivá ložiska, že navrhnou všechny možné způsoby řešení, včetně těch, která budu považovat za hnusná. Podstatné bude to, jak potom rozhodnou ti, kdo mají rozhodovat – a teprve potom budu soudit, případně se rozhořčovat a protestovat.

Rozruch kolem tajné zprávy není ničím jiným než ozvěnou rysu pro slovenskou (a nutno přiznat, že i jistou část české) politické scény typického: totiž věčného vymezování se vůči nějakému protivníkovi. Jednou je to tajná zpráva české vlády, podruhé maďarské manévry, potřetí – doufám, že žádné potřetí se jen tak rychle neobjeví. Přál bych nám to (a především Slovákům); teprve potom se totiž slovenská politika může stát skutečnou politikou a nikoli jen podtatranskou variantou národně osvobozeneckého boje”

Tento text totiž snad v nejvyhraněnější podobě prezentuje Dokument jako známý, překonaný a pojímá ho jako materiál anticipující problémy spojené s rozpadem; pozoruhodné je užití medicínské metafory “zánětlivých ložisek” v kombinaci s banalizujícím označením materiálu jako “slohového cvičení” Nejvýraznějším příkladem zlehčování Dokumentu a jeho obsahu je však aluze na východní politiku Německa a zvl. Třetí říše ve formulaci “o pasáži týkající se nuceného exodu Slováků a Romů nach Osten”. Ta je – vzhledem k obsahu dotyčné pasáže - možná jen proto, že J. Veis nepovažuje Mečiarova vystoupení za událost politickou, ale pouze mediální. (Srov. zvláště pasáž “Zvídaví novináři zprávu publikují a divné je jen to, že jí pořád ještě nedali obligátní přezdívku (…) Zpovídají ministry bývalé a současné”. Výrazně metatextový charakter i celková dikce jeho komentáře ostatně svědčí o ambici celou “kauzu” shrnout a uzavřít.

Ve svém vystoupení v SNR V. Mečiar mezi jiným uvedl, že součástí Dokumentu byla i příprava “exodu Romů na Slovensko”. Toto opatření spolu se “sankcemi vůči Slovákům žijícím v České republice” pro něj bylo důkazem “programovaného rasismu české vlády”.

Je pochopitelné, že takto vyhrocené obvinění vyvolalo na české straně reakci. Všichni čeští politici (a s nimi někteří protimečiarovsky zaměření slovenští politici) je popřeli, jejich reakce se přitom vztahovaly spíše k obvinění jako celku a jako k jistému aktu než k jeho konkrétním tvrzením. Mluvčí české vlády Andres vyjádřil nad Mečiarovými výroky politování (ČSTK 16.7.92), bývalý český premiér Petr Pithart je dokonce označil za “sprostou pomluvu” (ČSTK 15.7.92). Většina českých politiků nepolemizovala s jednotlivými body Mečiarova obvinění, ale odmítla je souhrnně, srov. vyjádření místopředsedy nové a ministra předchozí české vlády J. Kalvody: “Samozřejmě to, co říká o postojích a přípravách české vlády minulého volebního období, je prostě nepravda” (RP 17.7.92, s. 2), nebo předsedy ČNR M. Uhdeho: “Já nic nevím o tajné zprávě, neměl jsem ji nikdy v ruce. Pokud se vláda připravovala k nějakým krokům, musejí o tom být písemné záznamy (…) Jsem ale přesvědčen, že výtky pana Mečiara se nezakládají na pravdivých informacích.” (RP17.7.92, s. 2)

Jednotlivá Mečiarova tvrzení se pokusila vyvrátit či uvést na pravou míru jen menší část českých politiků. Ti uvedli, že bývalá česká vláda skutečně uvažovala o tom, že by v případě rozdělení mohlo dojít k přesunům romského obyvatelstva, nikoliv však z ČR na Slovensko, nýbrž opačným směrem. Patrně poprvé se toto vysvětlení objevilo v prohlášení P. Pitharta ve zpravodajství Československé televize, citovaném ČSTK 15.7.92: “Petr Pithart se domnívá, že Vladimír Mečiar se dnes na schůzi SNR přeřekl, když v souvislosti s údajnou tajnou zprávou hovořil o exodu Romů z Čech na Slovensko v případě rozdělení státu. Česká vláda byla naopak z různých romských iniciativ informována o tom, že by bylo třeba počítat s opačným exodem.”

Odpověď bývalého místopředsedy české vlády J. Stráského na otázku RP byla ohledně směru “exodu” nejednoznačná: “S exodem Romů se mohlo počítat? - Jestli tam byla ta úvaha, kolik Romů by mohlo přejít v nějaké fázi, to je docela možné, to si přesně nepamatuji” (RP 16.7.92, s. 2). Podobně jako P. Pithart se vyjádřili bývalí federální ministři A. Baudyš: “bývalý místopředseda české vlády A. Baudyš (…) Ujistil o právní čistotě navrhovaných opatření a vyloučil, že by zpráva obsahovala vyhnání Romů z ČR a podobná opatření. Obava byla podle jeho slov spíše z hromadného odchodu Romů ze SR do ČR v případě rozdělení státu.” (RP 17.7.92, s. 2) a J. Ruml: “Základem by měla být zásada, že každý občan je občanem té republiky, na jejímž území má trvalý pobyt. Ovšem žádné násilné stěhování Slováků z Čech a Moravy na Slovensko a Čechů ze Slovenska nepřichází v úvahu (...) Podle ministra se ve spisech zmiňují zákony, podle nichž (...) právo na získání občanství má každý občan SR, který zde má trvalý pobyt bez omezení lhůty, a samozřejmě i od tohoto požadavku lze upustit” (RP 20.7.92, s. 3). Zdůrazňování právní čistoty opatření je součástí “obrany” Dokumentu jako celku, svědčí však i o tom, že si tito politici uvědomovali neudržitelnost myšlenky pokusit se v demokratickém státě přesun romského obyvatelstva realizovat.

Tyto reakce nejsou jen uvedením věci na pravou míru, ale souvisí s pojímáním Dokumentu jako souhrnu ochranných opatření (viz výše) a mají i další význam. “Exodus Romů” se i pro českou stranu stává argumentem ve sporu o povaze česko-slovenských vztahů. Neproblematizovaný předpoklad, že při rozpadu budou Romové hromadně přecházet do ČR, se sice zčásti opírá o údaje, či spíše představy o pohybu tohoto etnika v rámci federace, ale zároveň vychází z přesvědčení o horší ekonomické situaci v SR (k tomu srov. Stráského tvrzení o tajné zprávě slovenské vlády, 5.1.2).

V argumentaci české strany se pojmenování “exodus” uplatňuje ve svém  biblickém smyslu jako dobrovolný odchod za lepším životem. Tuto argumentaci sice nelze nalézt ve výrocích politiků samých, neboť s jedinou  výjimkou Pithartova rozhovoru pro Svobodné slovo (viz níže) možnost přesunu jen konstatují, ale je přítomna v reakcích českého tisku. V něm téma možného příchodu většího množství Romů do ČR převažuje i poté, co se ukázalo, že se v Dokumentu mluví i o možnosti využít procesu udělování pracovních povolení slovenským občanům žijícím v ČR “k odstěhování občanů romské národnosti na Slovensko” (srov. Prostor 21.7.92, s. 2).

Uvedené chápání pojmenování “exodus” neguje Mečiarovu argumentaci, v níž je exodus Romů připravovaný českou vládou pojímán jako nucený odchod, vyhnání. (Užití pojmenování exodus v tomto významu patrně souvisí s dobovým užíváním tohoto výrazu v souvislosti s válkou v bývalé Jugoslávii.) Stejně mu rozumí člen Mečiarova HZDS, federální ministr zahraničí J. Moravčík, který mluví o “vyhoštění Romů z Čech”. Pokud čeští politici rozumějí pojmenování “exodus” v tomto smyslu, Mečiarovo obvinění popírají tím, že je ještě více vyhrocují, přehánějí, srov. např. J. Ruml: “Nikde jsem v podstatě nenašel nic, co by svědčilo o tom, že bychom chtěli Romy vyvážet někam na Slovensko” (RP 20.7.92, s. 3).

Případná migrace romského obyvatelstva ze Slovenska do České republiky je pro českou stranu nejen argumentem ekonomickým, ale také politickým. K tomu srov. vyjádření P. Pitharta v rozhovoru pro Svobodné slovo: “Četl jsem většinu těch materiálů, a to, co tvrdí pan Mečiar, to jsou přesně opačné úvahy. Například jsme předpokládali exodus Romů do České republiky ze Slovenska, byli jsme na to upozorněni experty, kteří říkali: Nepodceňujte to, vzpomínka na Slovenský stát je v jejich mysli hluboce zakořeněna, i když nemají učebnice dějepisu. Dále jsme počítali s tím, že bychom se museli otevřít všem Slovákům, kteří by hodlali přesídlit.” (21. 7. 92, s. 3).

Oba argumenty, ekonomický i politický, se uplatňují také v reportáži MFD Veď je tam Mečiar (22.7.92, s. 7), v nejrozsáhlejším textu, který byl na dané téma ve sledovaných třech denících uveřejněn. V jejím úvodu jsou znovu citovány obě pasáže Dokumentu o Romech, o Mečiarově obvinění z přípravy “hromadného stěhování Romů” se tu ale praví, že “ministr vnitra Jan Ruml podobná tvrzení vyvrátil”. Další text se pak zabývá pouze možností migrace Romů do ČR, nastolenou v podtitulku otázkou “Nastane hromadný útěk Romů ze Slovenska do Čech?” Reportéři MFD navštívili několik míst v České republice známých tím, že v nich žije větší počet romského obyvatelstva, a v rozhovorech s romským i neromským obyvatelstvem, politiky a úředníky zjišťovali, zda podle jejich názoru dojde k migraci Romů do ČR. Dotazovaní tuto možnost vesměs potvrdili a uváděli pro to především ekonomické důvody. Slovenská Romka bydlící v ostravské kolonii říká: “Máme tady výhody, které nám na Slovensku chyběly”, mladý slovenský Rom, který se nedávno přistěhoval do Prahy, tvrdí: “Vím, že víc cigánů ze Slovenska odejde. Nezůstanou tam ani minutu. Je tam zle a bude tam hlad.” Je přitom třeba si uvědomit, že dotázaní Romové dávají na otázku z podtitulku (Nastane hromadný útěk Romů ze Slovenska do Čech?) kladnou odpověď již tím, že se do ČR přistěhovali v nedávné době.

Ekonomické důvody migrace Romů uvádí také předseda republikánské strany v Ústí nad Labem. Věrný rétorice i názorům své strany argumentuje “neomylným instinktem” Romů a jejich migraci spojuje s nárůstem kriminality: “Cikáni mají neomylný instinkt jít za lepším. Z toho usuzuji, že jich po rozpadu přijde do Čech desetitisíce. V severočeském regionu si už u svých příbuzných sondují situaci. Jejich další příliv by pro tento zkoušený kraj znamenal krizi především v nárůstu kriminality, kterou už nyní represivní složky nezvládají.” S nárůstem kriminality ovšem migraci Romů spojuje i úřednice jednoho ostravského obvodu: “Kradou všechno možné (...) a s nabitou prkenicí jedou zpátky na Slovensko, Ostrava je pro ně zlatý důl”.

Možností, že by se Romové stěhovali do ČR z politických důvodů, se zabývá vlastně jen předseda Romské občanské iniciativy E. Ščuka. Na otázku MFD: “Soudíte, že by Romové mohli v případě rozpadu Československa hromadně utíkat ze Slovenska do Čech?” odpovídá: “Ne. Pokud slovenská vláda zásadně nezmění přístup k otázce občanských práv a zachování životního minima, nebudou k tomu mít Romové důvod. V opačném případě by se nestěhovaly jen národnostní menšiny, ale sami Slováci.”

Ščukovo vyjádření reportáž uzavírá, na exponovaných místech textu, v závěru a v titulku (Veď je tam Mečiar), se tak objevuje motiv politický. Politické důvody migrace Romů jsou však akcentovány do značné míry navzdory vyjádřením dotazovaných. Toto tvrzení lze doložit následujícími dvěma příklady. Autor výroku “Nemůžu zůstat na Slovensku, veď je tam Mečiar”, z něhož MFD cituje v titulku, totiž Mečiara sám volil (srov. i jeho výrok “volili ho všeci [moji kamarati]”, citovaný v mezititulku) a jinak pro migraci Romů uvedl především ekonomické důvody (srov. “Je tam zle a bude tam hlad”). Z výše citovaného vyjádření E. Ščuky pak byla jako mezititulek před závěrečnou pasáží vybrána věta “Stěhovali by se i Slováci”. Ščuka použil kondicionál proto, aby možnost migrace Romů do ČR odmítl; Romy, ale i Slováky by podle něho mohlo k emigraci ze Slovenska donutit jedině zhoršení tamějších politických poměrů. Vytržena z kontextu však citovaná věta možnost migrace Romů připouští.

Reportáž MFD tedy svým celkovým vyzněním možnost migrace Romů do ČR spíše potvrdila. Prezentovala ji jako důkaz ekonomické i politické nestability Slovenské republiky a také jako zdroj problémů pro majoritní obyvatelstvo. Ani MFD, ani ostatní sledované deníky se nezabývaly důsledky rozdělení státu pro Romy, např. později tolik diskutovanou otázkou jejich občanství. To jistě nesvědčí o příliš velké schopnosti českého tisku reflektovat toto téma jinak než z pohledu majority, ale způsob, jímž sledované deníky s tématem “exodu Romů” naložily, byl ovlivněn především tím, že Mečiarovo vystoupení v SNR nakonec odmítly jako politickou provokaci a Dokument chápaly jako “překonaný”.

K Mečiarovu vystoupení i k Dokumentu ostatně zaujala zpočátku zdrženlivý postoj i romská politická reprezentace, srov. vyjádření předsedy ROI E. Ščuky: “´Romská občanská iniciativa zatím nemá potřebu na situaci oficiálně reagovat´(…) ´Pana Mečiara jsem požádal, aby mi tajnou zprávu, o níž mluvil, zpřístupnil. Jeho poradkyně mě odkázala na tisk. Výroky slovenského premiéra proto chápu jako poplašnou zprávu. Podobné názory zastávají i předáci dalších romských hnutí ´ ” (MFD 22.7.92, s. 7). 30. července se však její zástupci setkali s federálním premiérem J. Stráským a jednali s ním o “možných důsledcích případného rozdělení pro romské obyvatelstvo”. Srov. následující zprávu ČSTK:

V případě, že dojde k rozdělení státu, bude se na pracovníky, kteří by byli občany Slovenské republiky a pracovali by v České republice, pohlížet jako na zahraniční pracovníky. Uvedl to předseda vlády ČSFR Jan Stráský při dnešním jednání v Praze s poslancem ČNR za Levý blok Ladislavem Bodym a zástupci romských organizací. Předmětem rozhovorů byly důsledky vyplývající z možného rozdělení státu pro romské obyvatelstvo. Předseda vlády v rozhovoru sdělil, že vláda nepředpokládá žádné přesuny občanů.

Tuto zprávu následující den převzaly LN, RP, MFD a ČMZN. Titulek LN Jan Stráský o Romech. Migrace nehrozí (31.7.92, s. 2) i titulek RP Podívá se Body do tzv. tajné zprávy české vlády? (31.7.92, s. X) odpovídají tomu, že LN Mečiarovo vystoupení jako celek odmítalo či zpochybňovalo a že RP zdůrazňovalo tajnost, resp. utajovanost Dokumentu. Titulek ČMZN Slovák v Čechách? Zahraniční pracovník! (31.7.92, s. 1) takto jednoznačně interpretovat nelze. Obsahuje sice implicitně důsledek případného rozdělení státu pro Romy (ti, kteří jsou občany SR, by se stali “zahraničními pracovníky”), ale vzhledem k tomu, že se v něm mluví o Slovácích, nikoli o Romech, kloníme se k názoru, že jde o variaci na výroky typu “Až pojedeme příště na Slovensko, budeme potřebovat pas”, pociťované tehdy jako paradox či absurdita (srov. i užití vykřičníku).

Romský kongres protestuje proti “cílevědomému rozpadu státu”

Ve stanovisku, které poskytl ČSTK mluvčí kongresu Vlado Olah, se zdůrazňuje, že vládní strany při “uskutečňování cílů, o nichž nelze říci nic jiného, než že mají omezený stranicko-politický charakter, jednají v rozporu s principy demokracie, právním řádem a ústavou.” “Jsme toho názoru, že Československo jako společný stát představuje pro všechny příliš velkou životní hodnotu na to, aby o její existenci rozhodovala jen úzká skupina lidí. Ani sebepřesvědčivější vítězství ve volbách nemůže nikoho opravňovat k rozhodování o těch společných a společenských záležitostech, v nichž mohou rozhodovat pouze občané sami,” zdůrazňuje se ve stanovisku Romů.

Romský demokratický kongres současně vyjádřil obavu ze “sílícího nacionalismu na straně jedné a šířícího se šovinismu na straně druhé”. Živnou půdu pro tyto projevy národní nesnášenlivosti vytváří podle stanoviska Romů právě nezodpovědný postup těch politických reprezentací, které dnes o rozdělení společného státu usilují. V tomto směru nelze pominout nebezpečí vyplývající pro národností menšiny, podtrhuje stanovisko.

“Dnes jde o projevy nesnášenlivosti mezi Čechy a Slováky, zítra to budou rozpory mezi Čechy a Moravany, Slováky a Maďary, pozítří budou předmětem nesnášenlivosti Romové a příslušníci ostatních národnostních menšin, které historicky našly v Československu svůj domov. Z tohoto hlediska shledáváme ve společném státu záruku práv a svobod národnostních menšin. Jen silný stát je schopen zabezpečit podmínky pro jejich rozvoj a udržení vlastní identity a svébytnosti jako národnostních menšin. Vyjadřujeme podporu všem jednáním, která sledují udržení společného státu,” uvedl Romský demokratický kongres.

Romský demokratický kongres, nově utvořené seskupení “za odstranění nerovnosti romských obyvatel,” bude při politických jednáních zastupovat pětičlenná Rada RDK, jejíž složení se bude každoročně měnit. Romský podnikatel M. Makula z Kladna, který setkání sponzoroval, vyjádřil podiv nad skutečností, že “česká vláda zatím necítí potřebu vést dialog s Romy a neobrátila se na ně při projednávání Ústavy ČR”. Jak však dále uvedl E. Ščuka, RDK není vůči české vládě v opozici, ale chce jí pomoci řešit romskou problematiku.”

“Rozdělením státu bude omezen životní prostor pro romské obyvatelstvo,” uvedl na tiskové konferenci Levého bloku jediný romský zástupce v zákonodárném sboru L. Body. K svému přijetí u předsedy vlády ČSFR poznamenal, že podle ujištění J. Stráského by násilné vystěhování Romů z ČR, o němž se hovořilo v souvislosti s tzv. katastrofickým scénářem, bylo v rozporu s lidskými právy.

Z tiskového prohlášení RDK nepřevzaly LN nic. Podle našeho názoru proto, že toto prohlášení svým obecnějším zaměřením (viz výše) vybočovalo z interpretačního rámce ustaveného tím, jak LN psaly o “exodu Romů” v předchozích dnech. Citované výroky romských představitelů do tohoto rámce naopak zapadají velmi dobře. Kromě úvodního Ščukova výroku a “podivu” M. Makuly nad tím, že “česká vláda zatím necítí potřebu vést dialog s Romy a neobrátila se na ně při projednávání Ústavy ČR”, vzápětí neutralizovaného Ščukovým výrokem, že RDK není vůči vládě v opozici, totiž potvrzují, že migrace Romů do Česka nehrozí. Parafráze výroku L. Bodyho na tiskové konferenci Levého bloku pak vyvrací možnost nuceného pohybu Romů opačným směrem. (K tomu srov. i nadtitulek “Hromadné přesuny Romů nepotvrzeny”.)

Spor o “tajnou zprávu české vlády”, analyzovaný zde jako spor o její identitu, ukazuje, nakolik bylo tehdejší uvažování o romské problematice ovlivňováno česko-slovenskými vztahy, resp. postojem jednotlivých politiků a deníků k rozdělení státu. V. Mečiar sice označil pasáž Dokumentu týkající se Romů za rasistickou (za taková považoval ovšem i opatření týkající se Slováků žijících v ČR), Dokument jako celek ale použil především jako důkaz toho, že federaci ve skutečnosti rozbíjí česká strana. Čeští politici a český tisk věnovali “exodu Romů” pozornost jenom v té míře, v jaké byl použitelný jako protiargument ve zmíněném ssporu, resp. v míře, v jaké umožňoval  implicitní kritiku české politiky (to je případ RP), a vůbec se nezabývali např. otázkou občanství Romů s trvalým bydlištěm na Slovensku. Pokud český tisk citoval nebo parafrázoval výroky obyčejných Romů či jejich politických představitelů (viz výše články MFD z 22.7.92 a LN z 1.8.92), dokládal jimi především neopodstatněnost Mečiarova obvinění, resp. to, že politická i ekonomická situace na Slovensku je (a bude) za jeho vlády horší než situace v České republice.

Zjištění, že sousloví “romský exodus”, které je v myslích majority pevně spojeno s migrací Romů do Kanady a západní Evropy v roce 1998 a letech následujících, pochází již z roku 1992, je jistě vzhledem k zaměření této práce vedlejší. Vypovídá však o tom, jak se v mediálním diskurzu (o Romech i obecně) ztrácejí a znovu objevují jednotlivé metafory (a zřejmě i jiné výrazové prostředky), a ukazuje také, že “romská otázka” byla v českém politickém a mediálním diskurzu 90. let přinejmenším dvakrát odmítnuta jako potenciální zdroj negativního obrazu majority.

Literatura

Hais K., Hodek B.: Velký anglicko – český slovník, 2.díl. Leda, Academia, Praha 1997.

Nekvapil J.: Etnometodologická konverzační analýza v systému encyklopedických hesel, Češtinář 10, 1999/ 2000, č. 3, s. 80 - 87.

Nekvapil, J., Leudar, I: Masmediální utváření dialogických sítí a politické identity: případ Demokratické strany Sudety, Slovo a slovesnost 59, 1998, s. 30 - 52.

.