Romové a aktivisté vystupující na obranu jejich práv považují často média za původce negativního a jednostranného obrazu Romů a za jednoho z viníků protiromských postojů majoritní společnosti. Ta naopak vnímá média zpravidla jako proromská (viz průzkum agentury Focus, MF DNES 25. 11.) Veřejnost pohlíží na média jako na součást pokryteckého spiknutí obránců lidských práv, intelektuálů a zbabělých politiků, které brání "pravdivě" pojmenovat a vyřešit problémy, jež majoritě soužití s Romy působí. Jak mohl v této věci vzniknout tak zásadní rozpor?

Analyzovali jsme novinové články z první poloviny 90. let; pokládáme však naše závěry za užitečné i pro pochopení dnešního stavu. Nesnažili jsme se zjistit, zda jsou média proromská, protiromská či "objektivní"; spíše jsme se snažili identifikovat některé myšlenkové, argumentační a jazykové stereotypy, jež jsou pro zobrazování Romů v českých médiích příznačné. Jako argument pro tvrzení, že média vytvářejí ve veřejnosti protiromské postoje, se často uvádí, že občané se o Romech dovídají nejvíce z černých kronik, tedy téměř výhradně ve spojení s tzv. romskou kriminalitou. Ta se ovšem stává tématem i tehdy, když se Rom stane obětí násilného trestného činu, jak ukazují články, v nichž denní tisk psal o vraždě Tibora Berkiho, utonutí Tibora Danihela (odsouzeném roku 1999 nakonec jako vražda) a o již pozapomenutém "klatovském lynči", tj. o zabití Emila Bendíka v Klatovech roku 1991.

Téma romské kriminality se objevuje v komentářích, v nichž bývá špatná zkušenost s kriminálně nebo jinak asociálně se chovajícími Romy uváděna jako příčina skrytého rasismu české společnosti a její lhostejnosti vůči hnutí skinheads. Přítomno je ale již ve zprávách o násilných trestných činech proti Romům. Jejich formulace vycházejí často z nevysloveného předpokladu příčinné souvislosti mezi kriminalitou Romů a útoky proti nim. Dobře je to vidět na textech o zavraždění Tibora Berkiho ve Žďáru. Hned první zpráva ČTK uvádí, že "zavražděný muž neměl se zákonem nikdy žádné problémy", tento fakt se pak v různých obměnách opakuje v dalších zprávách a komentářích. Představme si, že větou "přepadená se v minulosti proti zákonu neprovinila a řádně pracuje" končí zpráva o loupežném přepadení starší paní.

Tichý předpoklad příčinné souvislosti mezi romskou kriminalitou a útoky na Romy, sdílený médii a čtenáři, určuje i způsob, jímž jsou chápány pojmy rasově motivovaná vražda, rasově motivovaný trestný čin. Mezi pachatelem a obětí nesmí být žádný vztah, nesmí přicházet v úvahu jiný motiv než rasový. Je třeba, aby oběť byla naprosto nevinná, to jest tzv. slušný Rom. Pokud oběť těmto kritériím neodpovídá, je rasový motiv odmítán, jako v případě zmíněného "klatovského lynče", kdy média preferovala verze "braní zákona do vlastních rukou" či "vyřizování účtů mezi dvěma skupinami mladých lidí".

Stereotyp tzv. slušného Roma se neobjevuje pouze v souvislosti s násilnými trestnými činy, ale je charakteristický pro mluvení o Romech vůbec. Požadavky kladené na slušného Roma zahrnují nejen trestní bezúhonnost, ale musí jít o jedince více méně asimilovaného, který chodí do práce nebo si ji alespoň hledá, posílá děti do školy a způsobem života nijak neobtěžuje své okolí. Často i dobře míněné snahy médií o pozitivní obraz Romů dosahují opačného než původně zamýšleného účinku právě proto, že, třeba bezděky, pracují se stereotypem slušného Roma: důraz na svrchu uvedené banální, "druhotné" ctnosti představují jejich nositele jako výjimečného a vlastně nereprezentativního člena romské menšiny. To, co by mělo negativní obraz zpochybňovat, je prezentováno jako výjimka, a tak pokus o vyvrácení předsudku ústí nakonec v jeho utvrzení.

Další stereotyp spočívá v tom, jak je prezentován vztah příslušníků hnutí skinheads a Romů. Často se v případech jednostranných útoků skinů na Romy užívá slov "půtky", "potyčka", "incident", tedy výrazů předpokládajících jistou symetrii mezi oběma aktéry. Romové a skinheadi zkrátka patří k sobě, pro obě skupiny je typická nenávist ke skupině druhé, přirozeností jedněch je útočit na druhé, přirozeností druhých je bát se jich, připravovat odvetu. Poněkud se tak ztrácí, že Romem se člověk rodí, zatímco skinheadem se stává. Navíc jsou útoky na Romy často podávány jako téměř výhradní

Výsledný obraz Romů je také poznamenán dalšími politickými kontexty: praktickými i ideologickými. Texty o Romech nejsou totiž zpravidla jen o Romech, přitom ono "nejen" v nich nebývá explicitně formulováno. Prezentace romské problematiky v českých médiích první poloviny 90. let je mj. ovlivněna liberálním, či spíše libertariánským pohledem na svět, jenž tehdy expandoval z ekonomické teorie do dalších oblastí veřejného života. Otázka, zda k Romům přistupovat jako ke skupině se specifickými problémy, jež je nutné řešit speciálními programy, nebo zda by takové řešení bylo porušením "občanského principu", "slepého" přístupu státu ke všem občanům, je součástí sporu mezi zastánci a odpůrci zasahování státu do života společnosti.

Zvlášť patrné je to opět na vraždě T. Berkiho: čtyři dny poté na ni Lidové noviny reagují komentářem, jehož hlavním sdělením je patetické odmítnutí "pozitivní diskriminace"; v jiném komentáři téhož listu je Ladislav Body zpochybňován jako legitimní zástupce romské menšiny proto, že je poslancem za Levý blok. Naopak v komentáři Práva je tato vražda podnětem k odmítnutí možnosti řešit romský problém na základě občanského principu. Problém soužití většiny s Romy je tak předkládán v předem daném ideologickém rámci, stává se jen jedním z polí, na nichž má být dokázána nebo vyvrácena platnost obecných principů; dominance liberálního přístupu v polovině 90. let přitom vede k tomu, že pokud autoři nechtějí být považováni za levicové, jsou pro ně některá věcná řešení a priori vyloučena, resp. nemohou být vůbec formulována.

Rozpor v názorech majority a romské menšiny na vztah médií k Romům není způsoben jen zaujatostí obou stran, ale je vysvětlitelný vnitřním, neuvědomovaným rozporem médií v přístupu k romské tematice. Ta sice deklarují antirasistický postoj a snaží se podávat pozitivní obraz Romů, užívají však přitom stereotypů, kterými předsudky spíše utvrzují. Sdílejí předpoklad svých čtenářů, že rasismus české společnosti nemá příčinu v odlišné barvě pleti, ale v asociálním chování, které je Romům jako skupině majoritou přisuzováno. Odpovědnost za rasové násilí však omezují na extremistické skupiny a píší o rasismu jako o "temných vášních a potlačených frustracích". Formulovat romskou problematiku jako sociální přitom části z nich v polovině 90. let brání strach z obvinění z rasismu nebo z levičáctví.

V českých médiích se samozřejmě setkáme i s pokusy o jiný způsob zobrazování Romů a s reflexí uvedených stereotypů. Příkladem je týdeník Respekt, který se romské problematice věnuje soustavně, útoky proti Romům považuje za rasově motivované i tehdy, kdy oběti nejsou úplně bezúhonné, a ironizuje stereotypy ostatních médií (výraz "holohlaví bílí Češi" pro skinheads). I tento způsob psaní o Romech a o rasismu má však svá úskalí. Sarkasmus, emotivní formulace a ironizace každého ne zcela "korektního" názoru působí přesvědčivě jen na již přesvědčené, možnost oslovit někoho z oné většiny české společnosti, proti jejímuž latentnímu rasismu Respekt vystupuje, je tak předem uzavřena.

Jiří Homoláč je odborným asistentem Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK, Kamila Karhanová pracuje v Ústavu pro jazyk český AV ČR. Výzkumný projekt podpořila Grantová agentura ČR